Ta cesta byla výsledkem předchozí diskuse na téma: Vyplatí se vlastně - a navíc v takovém počtu - na veletrh vůbec jezdit? „Všechno se dnes hlavně odehrává na internetu,“ pronesla při ní rights manažerka Vanda. Ano, rights-listy, manuskripty, licitace, žádosti o práva, všechno lítá v mailech. „Ale proč tam ti všichni lidé tedy jezdí?“ neodpustil jsem si otázku.
Den poté, co jsme se nakonec rozhodli vyrazit, mi z proslulého francouzského nakladatelství Minuit při žádosti o rendez-vous odepsali, že na veletrh „zásadně nejezdí“. Co tím, sakra, chtěli říct?! Že se všechno odehrává na internetu? Nebo to, že je přece ekonomická krize, nemají peníze a kdoví, jak to bude letos v celkovém úhrnu vypadat… Možná to byl od Editions de Minuit také politický postoj proti nadvládě kapitálu nad uměním: znělo to od nich totiž hodně deklarativně. Přijedou nakonec všichni?
Statistiky však hovoří jasně. Frankfurtský knižní veletrh, největší světová přehlídka svého druhu, pravidelně každý rok přiláká takový počet návštěvníků, že se po Berlínu druhá největší německá regionální aglomerace v ten týden nafoukne - a zdvojnásobí. V přesných návštěvnických a účastnických číslech to bylo tentokrát o jedno procento více než loni, definitivně: 280 194 návštěvníků, 7 384 vystavovatelů a zástupci ze 106 zemí. Organizátoři spočítali, že v průběhu jednoho týdne se na veletrhu odehrálo celkem 3 200 akcí všeho druhu.
Jak je důležité míti kolečka
63. ročník Frankfurtského knižního veletrhu označily hned první den světové agentury souslovím „ve znamení digitalizace“. Nevím, když se člověk podívá do Evropy, kde se s elektronickými knihami právě netrhá pytel, je to klasická promo-zpráva. Kolik procent produkce digitalizace nyní dělá? Jedno, možná dvě… Ne, nakladatelé už nemají strach ze zániku papírové knihy, který se nezadržitelně blíží zpoza oceánu, protože pochopili, že kniha elektronická možná rozšíří jejich záběr. Zatím je ovšem brzo na závěry, ale snad už ve všech českých nakladatelství po jistém váhání rozšířili smlouvy s autory o dodatky na e-booky.
Staročesky elektronicky: ode dneška už je to možné
Čtečka elektronických knih Nook Simple Touch Reader od Barnes & Noble
Čtečka knih v operačním systému Android 3,0
Důležité je se na veletrh vůbec dostat. Vyřídit registraci, dostat se na správný parking a hlavně mít updatovanou GPS, bez níž se ve Frankfurtu coby zahraniční návštěvník neobejdete. Na ulici se parkovat nedá, místní mají všude městské zelené samolepky za sklem. Myslel jsem si, že se v Německu dvacet let po sjednocení už všechno přestavělo a dostavělo. Ale omyl. Hlavní vjezd do výstaviště na očekávaný parking je jedno velké staveniště. Veletrh vybudoval nové parkovací zóny a patrové parkingy jižně od centra veletrhu, které už zdálky připomínají moderní obludy násilné industrializace.
Pracovní veletržní týden, který je vždy před víkendem rezervován ke schůzkám profesionálů nakladatelství, mi zaplnil diář především francouzskými nakladateli. Rights manažerka Vanda a redaktorka Zdeňka jsou obě mnohem více orientovány na anglo-americkou produkci, takže to mělo i logické rozdělení. První den jsem je nakonec ani v davu nikde nepotkal. Zatímco jsem se pohyboval hlavně v 6. hale, kde se nacházela tradičně francouzská nakladatelství, kolegyně pobíhaly napříč v 8. hale, kde zájemce o vstup šacovali pro jistotu bezpečnostní složky.
Na pohyblivých eskalátorech jako v metru se dalo procházet z jedné haly do druhé, pokud jste ale nebyli vybaveni kolečkovým zavazadlem, jako mnoho profesionálů, brzy vás ruce z množství katalogů a prezentací zatraceně bolely.
Malý velký Island
Hlavním čestným hostem ročníku byl Island. Když se mne Boženka v jednu chvíli zeptala, znám-li nějakého islandského spisovatele, nenapadl mne žádný. Zjistil jsem vzápětí, že na veletrhu bylo celkem 39 Islanďanů a 230 nových islandských knih. Hlavním tématem jejich vystoupení byla ve znamení „nové islandské ságy“ a jejich dalších aplikací. Nikoliv ale těch digitálních…
Všichni se už tak nějak stereotypně ptají na ekonomickou krizi, která zmítá Evropou, a začala snad někdy ve chvíli, kdy právě zasáhla tento ledový ostrov. Nicméně stánky s občerstvením byly obleženy, jídelny a přilehlé restaurace na veletrhu praskaly ve švech, takže… Jaká krize? „Naše země je jako vesnice, a mezinárodní problémy tu dostávají značně odlišnou tvář,“ říká jedna z autorek, Audur Jónsdóttirová, která vede islandskou delegaci, a je také nejčastěji v médiích, zvláště těch německých, široce citována. Držitelka Islandské literární ceny za rok 2004, patří k velkým nadějím této ostrovní literatury. Její poslední kniha Vetrarsol (Zimní slunce, 2008) byla přeložena do němčiny a na tento rok se chystá vydání v holandštině. Neměl jsem tu čest se s ní sejít, ale její jméno si někam raději poznamenám. Co kdyby, že? Co kdyby třeba koupili její filmová práva?
Obligátní tvrzení: Knižní veletrh ve Frankfurtu ovládla elektronika.
Solitéři, hvězdy a ceny
Opakovaná, každoroční představa novinářů spočívá v tom, že se ve Frankfurtu musí najít nějaký trend – proto letos ta digitalizace. Od toho, jak se mnohým návštěvníkům – zejména těm z nejširších vrstev zájemců – literatura ráda prezentuje a jeví, a jaká ve skutečnosti vlastně je, bývá někdy nebetyčný rozdíl.
Ale budiž: je nakonec opravdu možné vystopovat několik těch trendů, které se promítají i do myšlení českých nakladatelů? Je: a jedním z nich je takzvaná severská detektivka – a stánky s těmito Seveřany byly velmi opulentní a výpravné. Jiným (mini)trendem je například snaha popsat náš svět jako neřízenou apokalypsu – v rámci tzv. dystopií, neboť na tzv. utopie se už dávno nevěří. Čím temnější příběh, tím lépe.
Peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa
Jsou ale také autoři solitéři, velké postavy současnosti – za ty tady byl například nositel Nobelovy ceny Mario Vargas Llosa, pro mě ale spíše Umberto Eco, jehož poslední román Pražský hřbitov vydalo nakladatelství Argo.
Umberto Eco: Pražský hřbitov (přebal knihy)
Jako už stálý trend se ukazuje být to, čemu kolegyně Vanda říká „babárny“. Ano, literatura pro ženy, kterou píší ženy. Muži sice rádi diskutují o válce (od toho také značná popularita tzv. military literatury – u mužů, ovšem), ale ženy stále své nesplněné touhy a sny promítají do emotivních příběhů, a rády se s nimi dělí – zase s jinými ženami. Příkladem budiž v Americe žijící Francouzka Katherine Pancolová, jejíž knihy trhají rekordy v celé Evropě. Na její párty, co pořádal Albin Michel, se sešli všichni, kteří tento trend podporují – spisovatelka měla dlouhé černé rukavice, způsobně se usmívala a odpovídala na otázky. Otevíralo se i pravé šampaňské. Někde jsem se dočetl, že jeden její příběh ze starší knihy má také postavu českého milence, na něhož hlavní hrdinka v Praze narazí. Tak jsem se Pancolové zeptal, o jakou knihu jde. Odměnou mi byl úsměv a věnovaný výtisk. Ten titul se jmenuje: Embrassez-moi (Obejměte mne).
Globální autorka a italské vydání jedné z jejích knih - Katherine Pancolová
Ukazatelem zájmu často bývají i literární ceny. Ocenění totiž prodává. Nejvíce sledovaná bývá z obchodního hlediska britská The Man Booker Prize, své obdivovatele má stále neodolatelný Goncourt. Ale i Renaudot. Německá knižní cena, a všiml si toho i referát v prestižním Times Literary Suplement, co do významu stoupá. Upozorňuje totiž na silné výpovědi. To je i případ Eugena Rugeho, jehož ocenění za prózu In Zeiten des abnehmenden Lichts (Za časů ubývajícího světla, nakladatelství Rowohlt). Diskuse s autorem, kterou uspořádal ve čtvrtek týdeník Die Zeit, byla doslova v obležení. A nikoliv jen kvůli tomu, že by šlo o další příběh z východního Německa, jak jsem se nedávno někde dočetl, ale právě kvůli umění vyprávět. Loni získalo totéž ocenění autobiografické rodinné vyprávění o srbské rodině ve švýcarském exilu od Melindy Nadj Abonji s názvem Holubi vzlétají (Tauben fliegen auf, nakl. Piper), kterou jsme v Nakladatelství JOTA v češtině vydali ve své Zlaté edici těsně před veletrhem.
Eugen Ruge a jeho úspěšný román
Ocenění Rugeho, který část života prožil ve východním Německu, reflektuje na 432 stranách život čtyř generací v průběhu padesáti let. Nedávná německá historie, dosud poznamenaná traumatem sjednocení, se tu otevírá v panoramatu „dramaticky rafinované kompozice“, jak zdůraznila porota. Román, velkorysý nejen rozsahem, se sice zabývá zdánlivě odtažitými tématy sociální utopie a ceny, kterou za onu utopii lidé platili, ovšem je i velmi osobní ságou.
Zahrada Česka, nebo její literární hřbitov?
Tomáš Zmeškal, spisovatel
Kdo by si myslel, že tu najde české nakladatele, nebyl vlastně až tak zklamán. Byli tu a v rámci oficiálního stánku Ministerstva kultury České republiky se tu prezentovali někteří i osobně. Spisovatel Edgar Dudka tu měl i diskusi o své knize U útulku 5. Prozaik Tomáš Zmeškal četl ze svého díla. I přes snahu působila přeci jenom česká knižní zahrádka s 26 zastoupenými nakladateli dosti opuštěně. Kde zůstali Ludvík Vaculík, Ivan Klíma nebo Zdeněk Mahler? Člověk by rád omluvil Václava Havla nebo Milana Kunderu, ale z těch mladších mohl dorazit alespoň Jáchym Topol… Napadlo mne, že by jednoho dne mohla být i Česká republika čestným hostem. Byli už Maďaři, Poláci, Lotyši…
Největší hvězdou byl italský spisovatel Umberto Eco, který přilákal na blaue sofa davy nadšenců, kteří se tlačili ve foyer. Simultánní překlad způsobil, že byla slyšet pouze němčina. I tak to byl nejslavnější spisovatel na místě, který se zabýval naším hlavním městem. I když jste mohli získat dojem, že řeč tu byla hlavně o mrtvých, nikoliv živých.
Knižní veletrh ve Frankfurtu
x x x
Mrzelo mne, že jsem se ve Frankfurtu nestihl podívat do žádného z kostelů – včetně Paulskirche, kdysi sídle frankfurtského sněmu, kde vyhlašují svou Mírovou cenu němečtí knihkupci. Letos ji obdržel alžírský spisovatel Boualem Sansal. Na jeho počest jsem si v bufetu v mezipatře před odjezdem dal pravý frankfurtský párek a jedno Weizenbier. Vzpoury na severu Afriky jsou ostatně druhou tváří naší vlastní krize.
