Umění ruských nonkonformistů reflektuje změnu politického systému za vlády Gorbačeva. Umělecký underground se od poloviny osmdesátých let stal součástí oficiální scény, jež byla doposud vyhrazena pouze socialistickému realismu. Umělci, kteří jsou zastoupeni v mé sbírce, tuto změnu různou měrou zaznamenali. Je to svědectví staré sovětské doby a současně začátku nové epochy, která o několik let později vedla k pádu Berlínské zdi a k rozpadu Sovětského svazu. Je to figurativní umění, které se vyznačuje politickou angažovaností a smyslem pro ironii.
Čím je podle vás sovětské umění jedinečné?
S perestrojkou se politická situace uvolňovala. Podstupovali sovětští undergroundoví umělci ještě nějaké riziko?
Neoficiální tvorba výtvarných umělců byla v Sovětském svazu tolerována o poznání víc než jiná odvětví jako třeba literatura či filozofie, které mohou v očích vládních autorit ohrozit komunistický režim. Umělci sice tvořili v rozporu s politickým ovzduším, přesto měli relativní volnost. To avšak neznamená, že na sebe neberali riziko. Cenzura mohla uhodit kdykoliv, nikdo nevěděl, co se může stát.
Z výstavy glasnost: Sergej Borisov - Glasnost a Perestrojka - 1986
Mnoho vašich sovětských děl z té doby vypovídá o inspiraci americkým pop artem. Co přesně z něho Sověti přebírali?
O výstavěGlasnost. Soviet Non-Conformist Art from the 1980's Kurátoři: Joseph Backstein, Ekaterina Degot, Boris Groys, Olga Sviblova. Haunch of Venison/Galerie Volker Diehl, Londýn. Výstava trvá do 26. června. www.haunchofvenison.com |
Undergroundoví umělci z Leningradu, inspirovaní Basquiatem či Keithem Haringem, navazovali v půli osmdesátých let nepřímý kontakt s uměleckou scénou v New Yorku. Ostatně o lenigradskou uměleckou skupinu Klub přátel Majakovského, jejímž lídrem byl Sergej Bugaev (Afrika) začal zajímat Andy Warhol. Ten například každému ze skupiny poslal podepsanou plechovku věhlasné Campbell soup. Na oplátku mu lenigradští umělci poslali společně vytvořené kresby. Bohužel Warhol zemřel chvíli poté, co došlo k propojení lenigradské scény s newyorskou Factory. Největší inspirací jistě byla politická nekorektnost amerického umění: tvořit a provokovat bez přemýšlení o důsledcích takového jednání. Myslím si, že v Leningradu byli umělci nakonec daleko více politicky nekorektní než ve stejné době v New Yorku, kde si nikdo nebeyl tlačen k tomu zadávat si s takovým systémem, jakým byl komunistický režim Sovětského svazu.
Existovalo tenkrát v SSSR nějaké kultovní umělecké místo - jako byla v New Yorku Warholova Factory?
Tvořilo se hodně v soukromých bytech a klubech, umění také bylo úzce propojeno s alternativní rockovou hudbou. Malba byla tedy prodloužením hudby a filozofie. Umělci, hudebníci, básníci - byly to setkání naplňující koncept gesamtkunstwerku, totální umělecké symbiózy. V Lenigradě sice neexistovalo jedno konkrétní "slučovací" místo, kolektivní akce se přesouvaly, hodně se squatovalo. V jednom squatu - hned naproti budově KGB - jsem se seznámila s Timurem Novikovem a Afrikou, díky nimž jsem pak poznala celou undergroundovou scénu. V Moskvě důležitými místy setkání byly squaty Nový sad a Čisté proudy. Tvořilo se tu v kolektivním deliriu. Ostatně mnoho umělců, které jsem znala, neskončilo zrovna šťastně.
Z výstavy Glasnost: Andrey Chlobjistin - portrét Timura Novikova - 1986
Centre Pompidou nyní představuje konceptuální umění zemí střední a východní Evropy stejného období. Malba jako tradiční médium je velmi málo zastoupena. Jak si vysvětlujete, že většina Rusů místo happeningů dávala naopak přednost těm způsobům vyjádření, které konceptualisté jinde v Evropě zavrhovali?
Konceptuálně se tvořilo hlavně v Moskvě. Umělci pracovali na základě jazyka - ať už literatury či filozofie, nicméně nadále se vyjadřovali prostřednictvím tradiční malby na plátno. Jejich zájem přesto byl obrácen k Josephu Beuysovi, Christianu Boltanskému či k hnutí Fluxus. Jejich tvorba si udržovala autenticitu. Velká skupina umělců z Moskvy, jejichž díla jsou dnes v mé sbírce, provozovala i performance. Skupina, která si přezdívala Mistři světa (Konstantin Zvezdočetov, Gija Ambramišvili, Konstantin Latyšev, Boris Matrosov – pozn. red.) se třeba pokusila odvrátit proud řeky Volhy nebo vytvořila obrazy, které byly následně zničeny.
V čem se lišila lenigradská škola od té moskevské?
V Leningradu to byla takzvaná volná figurace, zatímco v Moskvě převažovalo konceptuální umění. V Lenigradu byli umělci více spontánní, zatímco v Moskvě více intelektuální.
Nakolik bylo pro tyto sovětské umělce důležité tvořit společně?
V mé sbírce je mnoho kolektivních děl. Ať už šlo o umělce z Moskvy či Leningradu. Většinou pracovali v jednom squatu, což znamenalo, že spolu žili, pili, filozofovali, půjčovali si západní umělecké časopisy a samozřejmě tvořili. Byli si zkrátka blízcí. Uvědomuju si zpětně, že každý umělec, kterého jsem znala, měl vlastní styl, ačkoliv vedle sebe pracovali a obrazy nechávali před zraky ostatních. Společně taky často vystavovali. V době perestrojky pak měli možnost vystavovat i oficiálně.
Z výstavy Glasnost: Alexander Kosolapov - Marlboro Malevič, 1991
Vy jste pracovala na Francouzské ambasádě jako překladatelka. Pohybovala jste se mezi Paříží, Moskvou a Leningradem. Jaká byla vaše role v sovětském uměleckém prostředí?
Neměla jsem konkrétní roli. Spontánně jsem se ocitla v kruhu lidí, kteří mi byli sympatičtí. Byla s nimi zábava. Přijela jsem do zatuhlého Sovětského svazu v době Břežněva a Andropova. Pro Francouzsku takového prostředí nenabízelo příliš mnoho veselí. Potkala jsem lidi, kteří byli kreativní, spontánní, otevřenní a kteří se nechali raději zavřít do psychiatrické léčebny, než aby šli na vojnu do Afghánistánu. Velmi rychle se stali mými přáteli. Dostávala jsem často od nich obrazy darem, jindy jsem je vyměnila za karton západních cigaret či koupila za pár drobných. Měla jsem tehdy relativně dost peněz. S odstupem času se dá říct, že jsem umělcům pomáhla vyjít finančně. Nebyla jsem však žádná mecenáška. Když se mi nějaký obraz líbil, odnesla jsem si ho pod ramenem netušíc, že jednou bude má sbírka tak rozsáhlá.
Z výstavy Glasnost: Sergej Borisov - Dialog - 1983
Vaše sbírka čítá díla více než osm desítek umělců, někteří z nich jsou dnes věhlasní a na trhu žádání. Podařilo se vám celou sbírku někde vystavit?
Když jsem se na konci osmdesátých let vrátila do Paříže se srolovanými plátny, sbírka začala zajímat mé přátelé z Akademie Výtvarných umění v Anger. Měla jsem jedinečnou šanci vystavit vybraná díla v krásném prostoru, který měl 600 až 700 čtverečních metrů. Byla to velká událost, na vernisáž přišel i Jack Lang, tehdejší ministr kultury. Dlouhé období ticha vystřídal nebývalý zájem západních galeristů o období perestrojky. Zanedloho však tento zájem ochabl.
Nyní jste zapůjčila obrazy na prodejní výstavu do Londýna. Tedy: prodáváte je?
Zapůjčila jsem pouze ta nejvýznamější díla, protože výstava v Londýně je velmi kvalitní. Avšak ty obrazy neprodávám! Každý obraz má svůj příběh svázaný s danou dobou mého života. Sem tam něco prodám, protože to vyžaduje moje finanční situace, ale to neplatí o plátnech, které jsou pro mě cenná natolik, že se jich zbavit nemůžu, i kdybych chtěla. Mohla jsem prodat některá díla, a dokoupit do sbírky jiná, ale neberu to své svěberatelství tak vážně. Nemám v úmyslu na sbírce vydělávat a nechci si hrát na seriózní sběratelku. Pokračuju v tom, co jsem vždycky dělala - vystavuju u sebe doma, dělám radost sobě, ale taky umělcům, kteří se často těší z toho, že jsou všechna ta díla pohromadě.
Ruský výtvarný underground ve sbírkách Pakity Miro: Konstantin Latyšev, Maso, 1988
Nezdá se vám, že žijete trochu v nostalgii dávných časů?
Ta doba pro mě dosud neskončila. Těch několik desítek umělců, kteří byli jednu dobu mými nejbližšími, je zde pořád přítomna prostřednictvím jejich obrazů. S některými se nadále stýkám. Je to nejlepší, co mě v životě potkalo, kromě mých vlastních dětí.
