Francie má za sebou deváté prezidentské volby s přímým a všeobecným volebním právem. A poprvé po sedmnácti letech a třech po sobě jdoucích porážkách se do Elysejského paláce vrátí levice zosobněná kandidátem Socialistické strany Françoisem Hollandem. Prvním důsledkem těchto bezesporu důležitých voleb je přitom skutečnost, že potvrzují návrat ke stabilitě.
Francie je největší zemí v Evropě, které dělá takové potíže najít rovnováhu. Revoluce v roce 1789 zde zahájila dlouhé období hluboké nestability, během něhož na jejím území existovala dvě císařství, tři monarchie a pět republik. Za necelých 200 let zažili Francouzi třináct různých ústav. Současná Pátá republika je se svými čtyřiapadesáti roky druhým nejdéle trvajícím režimem od revoluce. Někdy se hovoří o Šesté republice, která by řešila omezené, ale reálné obavy a obtíže. Volební účast v posledních prezidentských volbách (80 procent v prvním kole a 81 procent v kole druhém) však nenechává nikoho na pochybách: náš současný systém je silný a my Francouzi jsme mu oddáni.
Tak jsme se dočkali
Titulní strana časopisu Time z roku 1981, kdy byl francouzským prezidentem zvolen Mitterand.
Hlavní význam volebního výsledku však spočívá v tom, že se levice vrací k moci teprve podruhé za posledních jednatřicet let. Než byl totiž v roce 1981 zvolen François Mitterand, byla levice u moci naposledy v roce 1957. V té době byla komunistická strana ještě silná a udržovala úzké vztahy se Sovětským svazem. Představa, že by se tato strana mohla dostat k moci prostřednictvím volební aliance se socialisty, vyvolávala u jejích odpůrců obavy. Socialisté zase ještě v té době neodhodili svůj intelektuální háv. Mitterandův politický program byl chvalozpěvem na hospodářské plánování a volný trh byl pro něj stále synonymem útisku.
Nyní už mezinárodní komunismus neexistuje a ten francouzský koneckonců také ne. Máme v paměti, že levice v minulosti vládla bez jakéhokoliv dramatu. Její dvě období u moci – deset let za Mitteranda a pět let za premiéra Lionela Jospina – donutila levici vyrovnat se s realitou. Mezinárodní pověst Francie nedoznala újmy a výkon levice doma, zejména v otázce nezaměstnanosti, byl plně srovnatelný s výkonem jiných vlád.
Tentokrát tedy žádná panika nezavládne. Návrat levice na výsluní se naopak jeví jako naprosto normální, ba téměř triviální příklad střídání u moci.
Otázka stylu
Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac
Příčinou Hollandeova vítězství ostatně nebyl posun voličů doleva, nýbrž jejich odmítnutí Nicolase Sarkozyho. Výsledek tudíž znamená ohromující a historickou porážku: během existence Páté republiky byli tři prezidenti – Charles de Gaulle, Mitterrand a Jacques Chirac – po vypršení prvního funkčního období zvoleni do úřadu znovu. Pouze Valéry Giscard d’Estaing, oslabený dlouhodobým úpadkem gaullismu, zvolen nebyl.
Odmítnutí Sarkozyho je v tomto směru velmi odlišné; je to především otázka stylu. Ve Francouzích zůstává zakořeněný jistý druh royalismu a naše ústava obsahuje mnoho prvků konstituční monarchie. Sarkozy svou přehnanou familiárností, jednoduchostí a příležitostnou vulgaritou podkopal důstojnost své posvátné funkce. Voliči mu to neodpustili a soudili to přísněji než jiné slabiny jeho prezidentského působení, které nebylo výrazně horší než bilance jeho předchůdců.
Zaměříme-li se navíc na zásadní otázky, pak zejména Sarkozyho daňová politika upřednostňovala vyšší a bohaté vrstvy. Vznikla tedy silná kombinace společenského a hospodářského hněvu, podpořená zejména pocitem, že hlavní příčinou krize, která vypukla v roce 2008 a ohrožuje nás dodnes, byla přehnaná hamižnost finančníků a bankéřů. Sociální a politická korekce se stala nezbytností a nakonec přišla v pomstychtivé podobě, která je pro Francii unikátní.
Utahování opasků má své meze
Státní pokladna je však nebezpečně vyčerpaná a Francie se ocitá mezi mnoha jinými zeměmi, jejichž dluhová zátěž kompromituje existenci eurozóny. Toto téma se nyní stává předmětem rozpravy o ekonomické ortodoxnosti, která trvá na tom, že všechny dluhy se musí do posledního centu splatit, a ignoruje přitom skutečnost, že veřejné výdaje jsou také motorem růstu. Kolik tedy bude muset být skutečně splaceno? Debata vášnivě běží dál, přičemž do role hlavního stoupence ortodoxnosti se postavilo Německo.
Dnes ovšem vidíme, že utahování opasků uvrhlo Řecko, Portugalsko, ale zejména Španělsko a Itálii do hluboké recese. Prezidenti Evropské centrální banky i Mezinárodního měnového fondu připouštějí vážnost problému. Co se však stane, odmítneme-li akceptovat německý postoj?
Francouzský prezident Francois Hollande (uprostřed) před svou volební kanceláří v Paříži (14. května 2012)
Vítězství Françoise Hollandea, který prohlásil, že chce „znovu jednat“ o novém „fiskálním kompaktu“ Evropské unie, podporovaném Německem, bude mít v této debatě značnou váhu. Socialisté dnes navíc kontrolují nejen prezidentský úřad a vládu, ale mají také většinu v Senátu, ve všech regionálních orgánech, v 55 procentech francouzských departementů a na radnicích většiny velkých měst. Za necelé dva měsíce mohou ovládnout také Národní shromáždění, což by znamenalo takovou koncentraci moci, jakou moderní Francie nepamatuje.
Socialisté mohou vládnout bez omezení, takže je jen na nich, aby vládli dobře. Právě tato nejistota se nyní vznáší nad budoucností Francie, ne-li celé Evropy.
Michel Rocard v čase, kdy byl ministerským předsedou Francie (1988-1991)
Michel Rocard (nar. 1930) v pokročilém politickém věku
Michel Rocard je bývalý premiér Francie a bývalý lídr Socialistické strany.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek, perex a mezititulky jsou redakční.
