Na prvním místě nedělního prvního kola dne 22. dubna stanul favorizovaný socialista François Hollande (28,56%), na druhém místě (27,07%) odepisovaný, dosud sloužící prezident Nicolas Sarkozy. Někteří to – s odkazem na La Fontainovy bajky – nazývají soubojem mezi želvou (Hollande) a zajícem (Sarkozy). Ale mnohem víc to od neděle vypadá jako únos francouzského letadla. Na palubě sedí cestující, kteří se stali společně se dvěma piloty – Sarkozym a Hollandem – rukojmími. Kdo nyní to letadlo vlastně naviguje? A kam a proč se letí?
Zatímco Jean-Marie Le Pen šokoval Evropu, když se 21. dubna 2002 prodral do druhého kola voleb („Ostuda“, napsal tehdy na titulu britský týdeník The Economist nad jeho šestnácti procenty), dcera Marine, která loni převzala vedení Národní fronty po otci, jeho výsledek nyní - o deset let později – překonala (dosáhla 18,12%). Le Penová tedy sice není ve druhém kole, ale bez ní se teď nic neobejde. Byla to totiž ona, kdo v neděli v přímém přenosu unesla ono pomyslné francouzské letadlo. „Bitva o Francii právě začala. Už nic nebude jako předtím,“ řekla. To zní výhružně.
Kandidátka nacionalistů Marine Le Penová hlasuje v prezidentských volbách. (22. dubna 2012)
Co mohou udělat piloti do 6. května? Budou patrně každý zvlášť trvat na svém: Hollande bude opakovat, že jsou nutné sociální změny a zdanění bohatých, Sarkozy bude tvrdit muziku úvahami nad imigrací a národní identitou. Sarkozyho tým zatím chystá „velký meeting“ na 1. května, který bude věnován práci. „Svátek skutečné práce těch, kteří tvrdě pracují… a nechtějí už, aby ti, co nepracují, mohli vydělat více, než pracující.“ Připomíná to ozvěnu před pěti lety, když Sarkozy vysvětloval, že „pracovat více znamená také více vydělat“. Hollande dává najevo, že „nechce stavět jedny proti druhým“, nýbrž „spojovat“.
Rozdělená společnost
Faktem je, že nedělní kolo bylo na rozdíl od předchozích prezidentských voleb extrémně bipolarizované. Vysoké skóre Levicové fronty, jakkoliv neporazilo Národní frontu, vyjevilo zárodky silné konfrontace, jež bobtná pod povrchem politické scény. Působí to dojmem, že někteří už nemají co ztratit. Jean-Luc Mélenchon (11,1%) sice vyzval okamžitě po výsledcích k podpoře Hollanda, nicméně v jeho hlase byla cítit značná rezervovanost.
Příznivci Francoise Hollanda slaví prvotní výsledky z prvního kola prezidentských voleb, které socialista podle všeho vyhrál, a porazil tak Nicolase Sarkozyho. (22. dubna 2012)
Sen centristy Francoise Bayroua z Demokratického hnutí, který dlouhodobě stojí v opozici vůči rozdělení společnosti na levici a pravici, se rozplynul na pátém místě (9,1%) – a dnes zní trochu donquichotsky. Námluvy ze Sarkozyho okolí, jež se měly uskutečnit před prvním kolem, kalkulovaly s jeho možným nástupem na funkci premiéra, což oficiálně odmítl. Přesto ale jeho statut „pátého vzadu“ – i přes zjevný pokles oproti minulým volbám v roce 2007, kdy byl tím „třetím vzadu“ (s 18%) – může hrát významnou roli. Sám si své vyjádření ponechává na okamžik, kdy uslyší další argumenty Sarkozyho a Hollanda. Nejspíš se dá od Bayroua očekávat, že se pokusí nabízet některá témata oběma kandidátům, a podle toho se rozhodne, zda své voliče vyzve k podpoře jednoho z nich. Ne, už to není arbitr jako minule, ale svým rozpočtovým programem se blíží více Sarkozymu.
Kampaň Francoise Bayroua v retro zpracování
Permanentní převrat
Režim V. Republiky založil v roce 1958 prezident Charles de Gaulle. Jen málokdo se zatím vešel do této republikové uniformy, kterou si de Gaulle nechal ušít na tělo. Dostal se k moci způsobem, který mnozí přirovnávali k vojenskému puči. Bez vojáků, kteří doufali v jeho kvality a schopnosti, by se tak nikdy nestalo. Jeho pozdější následovník a dlouholetý oponent, socialista François Mitterrand, nazval V. republiku „permanentním převratem“.
Někdy stačí jedna věta. „Pochopil jsem vás,“ řekl generál de Gaulle, než se dostal k moci díky parašutistům a díky otevřenému konfliktu vypuknuvšímu v jednom francouzském departmentu: totiž v Alžírsku, jež nakonec získalo i díky jeho politickému obratu na jaře 1962 nezávislost. To bylo rozhodnutí, které vojáci, zvláště ti z OAS (Organizace tajné armády), nikdy generálovi neodpustili: mnozí to odnesli životy… Bývalý voják koloniálních válek Jean-Marie Le Pen, o němž se občas píše, že proslul v mučení zajatců, tam přišel o oko.
Jean-Marie Le Pen
O válce v Alžírsku se dnes nahlas moc nemluví – pouze při nějakém nekrologu (za Ahmeda ben Bellu, prvního alžírského prezidenta, například) nebo při eventuálních atentátech – ale ta zkušenost je přítomna ve francouzské kolektivní paměti. Čerpá z ní nakonec i Marine Le Penová, jakkoliv její témata mají osten obecnější: za výroky proti radikálním muslimům se však často skrývá vzpomínka na časy, kdy Francie stála v čele svých kolonií. Trochu nostalgicky to připomínal i zajímavý okamžik, když francouzská televize v neděli přinášela výsledky voleb z Martiniku nebo Tahiti.
Voliči Národní fronty, kteří volili proti stávajícímu režimu, ale od Marine Le Penové nejspíš nedostanou pokyn, koho preferovat ve druhém kole. „Je to jako volba mezi morem a cholerou,“ prohlásila paní Marine. Jistě to znovu uslyšíme při tradičním mítinku 1. května na oslavu Johanky z Arku, kterou po vzoru svého otce opět svolává.
