Jak jste se ocitl v Ruské čajovně?
Ani nevím, byla to náhoda. Galeristka Liza Fetissová přijela před dvěma lety do Prahy, kde viděla výstavu Mutující médium v Galerii Rudolfinum. Líbila se jí moje práce a taky práce Jiřího Thýna a Markéty Othové. Navštívila nás tři v ateliérech. Zhruba po roce se mi ozvala s nabídkou udělat výstavu v její galerii Russian Tea Room (RTR) v Paříži. Ale trochu jsem si postěžoval, říkal jsem jí: Lizo, ty z nás děláš ruskou gubernii! (smích) (Galerie prezentuje zejména ruské fotografy - pozn. red.). Před pětadvaceti lety bych výstavu v ruské galerii nechtěl, dneska je jiná doba. Je to zvláštní pocit. Alespoň je to jen ruská čajovna (smích).
Jak jste volil dramaturgii pro „Čajovnu“?
Vybral jsem cyklus Infinity z let 1997-2000. (Autor jej kdysi vystavil v pražském Rudolfinu – viz ZDE). Je tu ale i několik úplně nových snímků, které jsem nazval Beyond Infinity. Všechno to jsou přímořské krajiny. Některé jsou už dost známé, ale to byl záměr komerční galerie, která na sebe bere obrovské riziko. Uspořádat výstavu bylo nesmírně nákladné - všechny fotografie jsou perfektně zarámované a pod muzejním sklem, zvětšoval jsem je ve vlastní fotokomoře a vyvolával ve velkých vanách. Mám tu práci rád a pomáhá mi dát každé fotce můj vlastní styl. Připravit výstavu pro komerční galerii znamená udržet všechno v nejvyšší kvalitě. I když člověk riskuje, že přijde na mizinu.
Fotograf Pavel Baňka
Jak tento cyklus fotografií vznikl?
Před INFINITY jsem byl známý především figurativními záběry. Ke krajinám jsem se dostal náhodou. Moje žena (výtvarnice Jindra Viková - pozn. red.) byla pozvaná na pobřeží Oregonu do jedné umělecké rezidence, jel jsem s ní jako doprovod. Neměli tam sice žádné fotografické zázemí, ale byla tam úžasná příroda a nádherný oceán. Tak jsem začal fotit krajiny. Nechtěl jsem následovat tradici amerických fotografů-krajinářů, kteří byli dokonalí a přesní jako třeba Anselm Adams nebo Edward Weston. Byla by to pro mě trochu nuda. Chtěl jsem víc emocí a záznam osobních pocitů. Ptal jsem se, co by tu tak asi dělal Josef Sudek? Také jsem se chtěl vymanit z perfekcionismu fotografa zvyklého dokumentovat umění nebo architekturu a interiéry. Rozhodl jsem jít proti tomu, co jsem dělal dosud. Používal jsem svůj velkoformátový fotoaparát, ovšem svobodně, například bez stativu pro několikavteřinové expozice. Chvění mého těla se stalo součástí fotky. Jiné snímky byly zas snímány ze stativu, ale někdy v rozpětí několika hodin. Tam vstupoval pohyb větru, vody, trávy a tak dále.
Co třeba snímek, jímž se vám podařilo zachytit světlo hvězd a pohyb země?
To je asi pětihodinová expozice. Probudil jsem se hodinu před tím, než vyšlo slunce a šel zavřít závěrku. Fotil jsem to v Kalifornii na kopci Big Sur. Bylo to místo daleko od civilizace, takže žádné světelné znečištění, jen čisté světlo hvězd a satelitů.
Snímek Pavla Baňky z jeho pařížské výstavy Infinity
Ten snímek je však dost světlý na to, že byl exponován v noci. Používáte nějaký trik, když takovéhle fotky vyvoláváte?
Hodně jsem se naučil tím, že sám učím - práci ve fotokomoře hlavně při svém působení na amerických univerzitách. Naučil jsem se pozitivy nejen vyvolávat, ale také vylepšovat dodatečnými procesy. Někdy používám dodatečné bělení, pro prohloubení černobílé tonality využívám selenia a některé další techniky. Baví mě to, ale podstata každé fotky je stejně již dána na negativu, který zachytil okamžik vzniku. Jsem v tom spíše hračičkář, který se s fotkama mazlí. Není to přitom potřeba, dá se to dnes udělat digitálním tiskem.
Co se fotografiemi snažíte říct?
Jsou to záznamy mého života. Začínal jsem jako básník, ve skupině s Vladimírou Čerepkovou (básnířka, která emigrovala v 1968 a žije v Paříži - pozn. red.), Inkou Machulkovou a s Václavem Hrabětem. To skončilo předčasnou smrtí Hraběte a následnou emigrací Vlaďky a Inky po invazi v roce 1968. Ztratil jsem motivaci k psaní. Souhrou náhod jsem se časem stal fotografem. Moje žena je výtvarnice; když jsem ji poznal, byla ještě studentkou Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze. Díky ní jsem se zajímal stále víc o vizuální umění a změnil jsem postupně způsob vyjadřování -namísto psaní se jím stalo focení.
Snímek Pavla Baňky z jeho pařížské výstavy Infinity
Zmínil jste Josef Sudka. Kdo byl vaším fotografickým vzorem?
Nemyslím si, že jsem se inspiroval Sudkem. Mám rád jeho fotografii, ale moje první fotografické figurativní pokusy spíše připomínají snímky Františka Drtikola. Byl jsem posedlý krásou tvaru. Avšak opravdu ovlivněn jsem byl spíš umělci z jiných oblastí. Spolupracoval jsem na začátku například s českými skláři. Později jsem objevil díla zahraničních modernistů, třeba Mana Raye. Ten mi byl blízký i svým objevováním nových technik. Dnes se fotografové snaží dělat jedno a to samé, neboť chtějí, aby byla rozpoznatelná jejich signatura. Asi proto, že jsem samouk, je pro mě fotografie stále jako hra plná překvapení. Přesto, že ji mnoho let vyučuji, pořád se ji také učím.
Vaše fotografie se dnes nacházejí ve sbírkách muzeí. Vystavujete doma i v zahraničí. Jaké je to pro vás prezentovat se v Paříži? Cítíte tu inspiraci, když se procházíte po jejích ulicích?
Dlouhou dobu jsem byl relativně více známý v Americe, měl jsem galerii v New Yorku, v Bostonu, také v New Orleansu. Posledních pět let se snažím vystavovat více i doma. Paříž mám nesmírně rád. Vystavoval jsem tu před několika lety v Českém centru. Moje newyorská galerie kdysi vystavovala mé fotky na festivalu Paris Photo, měl jsem fotky i na festivalu fotografie v Arles, ale to už je dost dávno. Paříž a Francie jsou dobrými místo pro současnou fotografii právě díky těmto dvěma fotografickým událostem. Paris Photo je dnes lepší než podobná prezentace AIPAD show v New Yorku, která je konzervativnější. Zítra se konečně chystám vzít foťák a jít na Avenue Cliche a Montmartre. Máme se ženou na ta místa řadu vzpomínek.
