Začínal jste jako fotograf celebrit, pak jste ale začal dokumentovat humanitární krize. To je docela skok.
Je to hodně rozdílné, vždy samozřejmě záleží na vašem objektu. V obojím jde ale o lidi. A já lidi miluju. To je důvod, proč dělám fotky. Rád lidi potkávám a vyprávím jejich příběhy. To je v obou oblastech podobné, protože ať už fotografuji obyčejné lidi, nebo herce, tak musím poznat, jací ti lidé jsou. Rozdílná je moje motivace. Předtím to bylo jen o propagaci nějakého filmu nebo nahrávky, teď se snažím vyprávět něčí příběh a lidem pomoci.
Proč jste se rozhodl opustit svět celebrit?
Věřil jsem, že můžu být na světě k užitku. Chtěl jsem dělat něco pozitivního. Módní fotografie a hudební průmysl je jen o penězích, o tom být cool. Bylo to jen o mně. Já jsem ale chtěl udělat něco pro ostatní. Rozhodoval jsem se dlouho. Dlouhé roky jsem cítil, že jsem nespokojený a přemýšlel jsem, proč to tak je. Vedl jsem okázalý život, ale byl jsem nešťastný. Chvíli mi to trvalo, ale došlo mi, že je to proto, že dělám všechno jen pro sebe.
Jaké byly začátky? Kde jste sháněl peníze na své cesty?
Nechtěl jsem, aby nade mnou někdo měl kontrolu, aby říkal, co budu dělat. Tak jsem se rozhodl, že si to zafinancuji sám. Prodal jsem dům a všechno si zaplatil. Věřil jsem v to, co dělám. Podle mě ještě důležitější, než následovat svůj sen, je být k sobě upřímný. Já jsem tehdy věděl, co chci dělat, a tak jsem udělal co jsem mohl, abych to naplnil.
Giles DuleyNarodil se v Londýně v roce 1971. Dlouho se věnoval fotografování pro lifestylové magazíny, portrétoval herce a zpěváky. Později se zaměřil na dokumentární fotografii v oblastech zasažených humanitárními katastrofami. Spolupracoval s Lékaři bez hranic či UNHCR. K jeho pracím patří například snímky z Afghánistánu, kde fotografoval oběti nášlapných min. V roce 2011 přišel o ruku a obě nohy, když během obchůzky v Afghánistánu stoupnul na nášlapnou minu. Po nehodě se ke své práci vrátil a dál mapuje příběhy lidí v rizikových oblastech. Poslední dva roky také dokumentuje život syrských uprchlíků v Jordánsku, například v uprchlickém táboře Zatárí. |
Kam jste poprvé vyrazil?
Do Angoly. Jel jsem tam na šest měsíců. Narazil jsem na příběhy o nášlapných minách a od té doby se na ně specializuji. Nejsem válečný fotograf, nefotím tanky a helikoptéry. Snažím se najít, co se stalo civilistům, co se děje po válce. Angola byla v tomhle speciální, protože jsem viděl civilní obyvatelstvo, které kvůli nášlapným minám stále umírá a má problém farmařit.
Byla tam vesnice, velice malá, jen několik lidí. Vrátili se po válce, ale vesnice byla zaminovaná. Dvě děti si hrály nedaleko vesnice a umřely. To byl moment, kdy mi došlo, že i po válce lidé stále umírají.
Žádný příběh pro mě není ukončený. Vracím se k lidem a jejich příběh dál vyprávím. Často se situace nemění. Když fotografuji někoho, koho násilně vystěhovali nebo žije v zaminované oblasti a jeho situace je stále stejná, není to pro mě ukončený příběh.
Stalo se vám někdy, že jste narazil na něco zajímavého, ale pak jste si řekl, že nechcete, aby takovou fotku někde otiskli?
Mnohokrát. Někdy si myslím, že to není správné. Někdy mám dojem, že bych toho člověka využil. A někdy nedokážu najít důvod, proč bych to měl fotit. Vždycky si říkám, že radši budu ve své kariéře litovat fotek, které jsem neudělal, než těch, které jsem udělal.
Jak získáváte důvěru lidí, které fotíte?
Skoro vždycky s nimi mluvím a snažím se je nejprve poznat. Někdy se stane, že s nimi strávím nějaký čas a neudělám ani jednu fotografii. Kdybych s někým trávil týden, tak ho budu fotit až ten poslední den, protože když někoho poznáte, fotíte ho jinak. Je to poznat.
Někdy lidé navrhují, čí příběh bych měl zmapovat a vyprávět. Dobrý žurnalista naslouchá a následuje příběh. Mnoho novinářů však přijede už s nějakým svým nápadem. Je potřeba naslouchat a lidé vám už řeknou, co je problém.
Stalo se vám někdy, že jste měl solidní příběh, ale byl problém ho publikovat?
Mnohokrát. Noviny a magazíny chtějí něco vzrušujícího, chtějí hledat důvody, proč se něco děje právě teď... Někdy je to jednoduché. Před pár roky nikoho nezajímali uprchlíci. Nyní to všechny zajímá, ale před dvěma lety? Vůbec. Mojí prací je tak snažit se protlačit příběhy, které nikdo nechce.
Uprchlíci jsou nyní vaše hlavní téma?
Nyní pracuji pro UNHCR a snažím se zmapovat uprchlické tábory napříč Evropou a Blízkým východem. Uprchlíci jsou nejdůležitější příběh mého života. Byl jsem v Libanonu, Jordánsku, Řecku, Turecku.
Naposledy jsem byl Paříži, i tam jsou uprchlické příběhy. Není země v Evropě, která by nebyla „nakažená“. V médiích je ale hodně dezinformací a propagandy. Nechci tomu jen přihlížet.
V Paříži jsem byl se skupinkou syrských uprchlíků, které znám už roky, od začátku jejich cesty. Nyní tam pracují. Tohle je důležité. Na jedné straně fotím znepokojivé fotky lodí na řeckých ostrovech, ale zároveň ukazuji rodiny, které se usadily. Chci ukázat i tu pozitivní stránku, ačkoliv magazíny se raději zaměřují na tragické příběhy. Nyní se chystám do Libanonu, který je podle mě z mnoha důvodů klíčovou součástí celé situace.
V dokumentu pro televizi Channel 4 jste zmínil, že v Libanonu v táboře žije malá holčička, jejíž příběh sledujete už delší dobu.
Aya. Ano, měl bych se s ním potkat příští týden. Znám ji už čtyři roky. Byla tak tři roky stará, když jsem ji viděl prvně. Nyní je jí sedm a situace její rodiny je stále obtížná. Stále žijí ve stanu.
Musím se zeptat i na vaši nehodu. V roce 2011 jste v Afghánistánu přišel po výbuchu o obě nohy a ruku. Pamatujete si, co jste tehdy chtěl fotit?
Vlastně nic konkrétního. Šel jsem s jednotkou a měl jsem zachytit život běžného vojáka.
Pamatujete si, jak se to celé seběhlo?
Ano, ani na chvilku jsem neztratil vědomí. Došlápl jsem a ani jsem nezaslechl žádný zvuk. Najednou jsem cítil vlnu tepla a stav beztíže ve vzduchu, jak mě to odhodilo. Potom jsem viděl, že moje nohy jsou pryč a moje ruka hoří. Myslel jsem si, že umřu, že tohle jsou poslední chvíle mého života. Bylo tam nebe a strom... Ale neumřel jsem.
Kdy jste se rozhodl, že se k focení vrátíte?
Okamžitě. Fotografie je můj život a pokud jsem se vrátil a pokračoval ve focení, tak mě ještě neporazili. Trvalo to osmnáct měsíců. Rok jsem byl v nemocnici a šest měsíců se učil chodit s protézami. Pak jsem hned jel zpátky a vrátil jsem do Kábulu.
Jak to nesla vaše rodina?
Byli s tím srovnaní. Už když jsem jezdil na různá nebezpečná místa, tak to pro ně bylo těžké, ale viděli, že jsem šťastný, tak mě podpořili. Znají mě a vědí, jak je pro mě moje práce důležitá.
Můžete fotit jen jednou rukou, chodíte na protézách. Co vám nejvíc ztěžuje práci?
Je to velice náročné. Někdy říkám, že je to jako by jiný člověk běžel maraton a přitom fotil. Je to výzva, ale jsem vděčný. Nikdo nevěřil, že budu moct znovu pracovat a já můžu. Každý den je sice těžký, ale zároveň je to požehnání.
Jsou k vám lidé vstřícnější?
Určitě. Když se potkám s lidmi, které zasáhla válka, máme něco společného. Když za nimi přijede fotograf odněkud z Evropy, tak se na něj dívají a ptají se, proč je přijel fotit. Já se s lidmi směju, povídám si s nimi a když někdo fňuká, že nemá nohu, tak můžu říct - proč pláčeš, mně chybí tři končetiny. Lidé se na mě podívají a rozumí mi. Ví totiž, že já chápu, čím procházejí.
Věříte, že vaše fotky něco změní?
Nedělal bych to, kdybych nevěřil. Nemyslím si, že dokážu změnit celý svět, ale alespoň něco. Nedávno jsem dostal dopis od osmnáctiletého kluka v Austrálii, který mi psal, že měl problémy ve škole a chtěl být doktor. Učitelé mu řekli, že nemůže, ale on se tvrdě učil a dostal se na medicínu v Brisbane. Chtěl mi poděkovat, protože má moji fotku na zdi a každý den, když se s něčím pere, podívá se na tu fotku a znovu si uvědomí, proč chce být lékař. Pro mě je tohle způsob, jak změnit svět.
