náhledy
Jsou jich tady tisíce. Spíš desetitisíce. Nakažených i čistých, v různých stádiích vývoje. Každopádně hladových a neustále připravených nacucat se krve. Ampulky a ampulky plné klíšťat. Ne, nejsme v žádném z béčkových hororů, ale v Parazitologickém ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích, kde je pěstují, sbírají, studují, mutují a taky vykupují.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Pro chov toho nepotřebujete mnoho. Jako základ posloužila pitevna bývalé veteriny. To, co vypadá jako lednička, je ve skutečnosti box, který udržuje pro klíšťata přívětivou stálou teplotu (17 °C) a vlhkost (90 %).
Autor: Petr Topič, MAFRA
Jan Erhart se k chovu a sběru klíšťat dostal vlastně náhodou. Bývalý sanitář se nechal před lety zlákat nabídkou, jestli by nezkusil pro studijní účely chovat klíšťata.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Těch čtyřicet až padesát lidí se tady soustředí na imunologii, nemoci klíšťat, ale hlavně na choroby, které přenášejí. Zájem vědců se tak soustředí na výzkum borelií (bakterie způsobující lymeskou boreliózu), encefalitidy, v menší míře pak na choroby hospodářských zvířat.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Ten, kdo si představuje parazitologa jako někoho, kdo chodí, sbírá a určuje všemožnou havěť, se mýlí. Moderní parazitologie je komplexní věda, která má hodně společného s molekulární biologií, imunologií či genovým inženýrstvím.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Typický pokus, který zde provádějí, může vypadat například následovně. Vědci chtějí zjistit, jak se vyřazení nějakého genu klíštěte projeví na jeho chování. Takže do něj vpraví dvojvláknovou RNA (metoda RNA interference), která v klíštěti umlčí projev genu. Podle toho, o který půjde, nebude moci klíště například sát nebo klást vajíčka.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Nedílnou součástí procesu jsou hostitelé. V tomto případě myši, využívají se také králíci a morčata. Jan Perner mimo jiné pracuje na jiném způsobu nasávání klíšťat. Využívá k tomu speciální silikonovou podložku (která imituje kůži), do které se klíště zavrtá a saje krev skrze ni. Metoda skýtá několik úskalí. Mimo jiné musí zajistit, aby krev měla po celou dobu konstantní teplotu, případně aby silikon vybízel klíšťata k přisání. K tomu slouží speciální "parfém" z hovězí srsti.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Dá rozum, že při takovém rozsahu výzkumu je nutné založit vlastní chov klíšťat. Za první půlrok jich jenom tady spotřebovali několik tisíc. A další putují do jiných ústavů a laboratoří.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Na začátku naklade oplodněná samice 1 000-1 500 vajíček. Trvá jí to zhruba čtrnáct dní.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Za další dva týdny se z vajíček vylíhnou larvy. Nasát se musí do 14 dnů, nejčastěji je hostitelem myš, nepohrdnou však ani ptákem nebo ještěrkou. Po nasátí larva odpadne a zahrabe se do země, kde se přemění na nymfu.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Její strategie je podobná. Hladovět a číhat může déle, umí i přezimovat. Poté, co se nasaje (na snímku), odpadne a opět se zahrabe do dendritu. Do dvou měsíců se z ní vyklube dospělé klíště.
Autor: Petr Topič, MAFRA
To si opět musí najít hostitele (už je schopné vyšplhat výš), nasát se krví, spářit se a naklást vejce. Celý cyklus - i s čekáním na kořist a přezimováním - může trvat dva až tři roky. Díky optimálním podmínkám se ho v laboratoři podařilo zkrátit na jeden rok.
Autor: Petr Topič, MAFRA
I tak je však nutné občas umělý chov oživit o klíšťata z venku.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Způsob, jak toho dosáhnout, je jednoduchý. Říká se mu vlajkování, potřebujete k němu pouze bílý hadr a hůl. Když si takto vyrazíte do přírody, určitě nějaké klíště za chvíli lapíte. Pokud vás to neláká, vězte, že si můžete jako sběrač vydělat 10 korun za pár dospělých klíšťat.
Autor: Petr Topič, MAFRA