Když bylo euro zavedeno, regulátoři bankám dovolili nakupovat neomezené objemy státních dluhopisů, aniž by dávaly stranou část základního kapitálu, a ECB diskontovala dluhopisy všech vlád eurozóny za týchž podmínek. Komerční banky zjistily, že je pro ně výhodné hromadit dluhopisy slabších zemí s cílem získat několik bazických bodů navíc, což vyvolalo konvergenci úrokových sazeb napříč eurozónou. Německo, zápasící s břemeny znovusjednocení, podstoupilo strukturální reformy a zajistilo si lepší konkurenční schopnost. Ostatní země se těšily z realitních a spotřebních konjunktur živených lacinými úvěry, což jejich konkurenční schopnost oslabilo.
Pak přišel krach roku 2008. Vlády musely zachraňovat své banky. Některé se ocitly v postavení rozvojové země, která se silně zadlužila v měně, nad níž nemá kontrolu. Působením divergence ekonomické výkonnosti se Evropa rozdělila na věřitelské a dlužnické země.
Šéf Evropské centrální banky Mario Draghi
Když finanční trhy zjistily, že údajně bezrizikové státní dluhopisy by mohly být tlačeny až k platební neschopnosti, dramaticky zvýšily rizikové prémie. Potenciálně insolventními se tak staly komerční banky, jejichž bilance se takovými dluhopisy hemžily, což vedlo ke vzniku dvojité evropské krize suverénních dluhů a bank.
Centrum a periferie
Eurozóna teď napodobuje způsob, jímž se globální finanční soustava k takové krizi postavila v roce 1982 a znovu v roce 1997. V obou případech mezinárodní orgány přivodily útrapy na okraji, aby ochránily centrum; Německo teď nevědomky sehrává tutéž úlohu.
Detaily se liší, ale pojetí je totéž: věřitelé přesouvají celé břemeno korekce na dlužníky, přičemž „centrum“ se vyhýbá zodpovědnosti za nevyváženosti. Zajímavé je, že pojmy „centrum“ a „periferie“ pronikly do jazykového úzu téměř bez povšimnutí. Zodpovědnost centra je přitom za současné krize eura ještě větší než v roce 1982 či 1997: vytvořilo chybný měnový systém a vady nedokázalo napravit. Latinská Amerika v 80. letech minulého století ztratila dekádu; Evropu teď čeká podobný osud.
Logo německé Bundesbanky
Na počátku krize byl rozpad eura nepředstavitelný: aktiva a pasiva denominovaná ve společné měně byla natolik vzájemně provázaná, že rozpad by býval vyvolal neřízené zhroucení. Jak se ale krize vyvíjela, finanční soustava se postupně přeformovala podél národních hranic. V posledních měsících tento trend nabral na obrátkách. Dlouhodobé refinanční operace ECB umožnily španělským a italským bankám kupovat dluhopisy svých vlastních zemí a vydělat značné rozpětí. Banky se zároveň raději zbavovaly aktiv mimo národní území a manažeři rizika se snaží spojovat aktiva a pasiva v domácím prostředí, namísto eurozóny jako celku.
Kdyby to pokračovalo ještě několik let, rozpad eura by začal být možný bez zhroucení, avšak věřitelským zemím by ponechal obří pohledávky vůči dlužnickým zemím, jež by bylo těžké vymáhat. Vedle mezivládních transferů a garancí se v zúčtovacím systému Target2 pohledávky Bundesbanky vůči centrálním bankám na periferii k 30. dubnu vyšplhaly na 644 miliard eur a vzhledem k úprku kapitálu tato částka exponenciálně narůstá.
Něco se musí změnit
Krize tedy stále bobtná. Pnutí na finančních trzích zesílila na nové úrovně. Nejvýmluvnější je, že Británie, která si ponechala kontrolu nad vlastní měnou, se těší nejnižším výnosům ve svých dějinách, zatímco riziková prémie u španělských dluhopisů dosáhla nového maxima.
Budova německé Bundesbanky ve Frankfurtu nad Mohanem
Reálná ekonomika eurozóny upadá, zatímco Německo zažívá boom. To znamená, že divergence se rozšiřuje. K dezintegraci přispívá i politická a společenská dynamika. Veřejné mínění, které se v poslední době projevilo ve volebních výsledcích, se čím dál silněji staví proti úsporám a tento trend pravděpodobně přetrvá, dokud se politický přístup neotočí. Něco se musí změnit.
Podle mého soudu mají orgány tříměsíční příležitost, během níž stále ještě mohou napravit své chyby a nastavené trendy zvrátit. To by vyžadovalo mimořádná politická opatření usilující o návrat podmínek blíž k normálu, která by musela být v souladu se stávajícími úmluvami, jež by pak bylo možné revidovat v klidnější atmosféře, aby se předešlo opětovnému vzniku nevyvážeností.
Je těžké, leč ne nemožné najít taková mimořádná opatření, která by náročné požadavky splnila. Musela by řešit problémy bankovnictví a suverénních dluhů současně, a přitom nezanedbat snižování rozdílů v konkurenční schopnosti.
Na Německu záleží
Eurozóna potřebuje bankovní unii: evropský program pojištění depozit, který zastaví úprk kapitálu, evropský zdroj k financování rekapitalizace bank a dohled a regulaci s působností napříč eurozónou. Silně zadlužené země potřebují úlevu od svých nákladů na financování. Existují různé způsoby jak ji zajistit, ale všechny vyžadují aktivní podporu Německa.
Právě v tom tkví překážka. Německé orgány horečnatě pracují na balíčku návrhů, který chtějí stihnout sestavit do summitu Evropské unie na konci června, ale všechny náznaky ukazují, že nabídnou jen minimum, na němž se různé strany dokážou shodnout – což opět znamená pouze dočasnou úlevu.
Jsme však v inflexním bodě. Řecká krize zřejmě na podzim vyvrcholí, i když volby přinesou vládu, která bude ochotná dodržovat současné dohody Řecka s jeho věřiteli. Tou dobou už bude oslabovat i německé hospodářství, takže pro kancléřku Angelu Merkelovou bude ještě těžší než dnes přesvědčit německou veřejnost, aby přijala další evropskou zodpovědnost.
Současné (rok 2012) představenstvo německé Bundesbanky: (zleva) Carl-Ludwig Thiele, Andreas Dombret, Jens Weidmann, Sabine Lautenschläger, Joachim Nagel, Rudolf Böhmler.
Nedojde-li k havárii podobné bankrotu Lehman Brothers, Německo zřejmě udělá dost pro to, aby udrželo euro pohromadě, ale EU se promění v cosi, co se bude velmi lišit od otevřené společnosti, která kdysi podněcovala lidskou představivost. Příkop mezi dlužnickými a věřitelskými zeměmi zůstane nastálo, přičemž Německo bude vévodit a periferie se promění v deprimovaný venkov.
Když chybí plán
To nevyhnutelně vyvolá podezřívavost vůči úloze Německa v Evropě – ale jakékoli srovnávání s německou minulostí je zcela nepřípadné. Současná situace není důsledkem promyšleného plánu, nýbrž jeho absence. Je to tragédie politických chyb. Německo je dobře fungující demokracie, kde drtivá většina podporuje otevřenou společnost. Až si lidé v Německu uvědomí důsledky – a člověk doufá, že k tomu nedojde příliš pozdě –, budou chtít vady v konstrukci eura napravit.
Co je zapotřebí, je jasné: evropský fiskální orgán, schopný a ochotný snížit dluhové břemeno na periferii, a dále bankovní unie. Dluhová úleva může mít různé jiné podoby než eurobondy a závisela by na tom, že dlužníci budou dodržovat fiskální kompakt. Úplné či částečné odepření výpomoci v případě neplnění podmínek by bylo silnou ochranou před morálním hazardem. Je na Německu, aby dostálo zodpovědnostem lídra, jež mu přisoudily jeho vlastní úspěchy.
Autor je předsedou Soros Fund Management a Open Society Institute
Z angličtiny přeložil David Daduč. Copyright: Project Syndicate, 2012. Titulek a mezititulky jsou redakční.
