Světová ekonomika se začátkem roku 2008 ocitla v prazvláštní situaci. Velká část světa zažívá rychlý ekonomický růst. Inflace se mírně zvýšila, ale zůstává v bezpečné oblasti. Prakticky všude na světě rychle roste bohatství – stále více Číňanů a Indů si kupuje auta, Afričané mobilní telefony, Evropané si kupují druhé či třetí televize, samozřejmě plazmové, skuteční boháči pak kupují jachty za desítky milionů eur či soukromá letadla.
Platy většiny zaměstnanců rostou, nezaměstnanost se mírně snižuje, zisky velkých nefinančních (o tom později) korporací jsou na rekordní úrovni. Všechno je tedy v nejlepším pořádku?
Pravděpodobně není, neboť ve stejné době se tiše bortí některé základní kameny dnešní moderní ekonomiky. Velké americké banky odepisují desítky miliard dolarů, britská Northern Rock je de facto v bankrotu. Řada bank se bankrotu vyhnula jen díky masivním kapitálovým injekcím od fondů kontrolovaných vládami v Singapuru či Saúdské Arábii. Všechny světové burzy letos ztrácejí, mnohdy rekordně rychle. Stamiliardové obchody připravené v létě 2007 byly pozastaveny a pak tiše odloženy ad acta. Poslední kapkou byl pokles nákupů ve spotřebitelském ráji, Spojených státech. Pokud už ani Američané neutrácejí, pak se musí dít něco vážného.
Dvě miliardy nováčků
Nejednoznačnost dnešní situace je důsledkem rychlých změn ve světové ekonomice v posledních dvaceti letech. Nejméně dvě miliardy lidí vstoupily na světové trhy a začaly tam nabízet svoji (většinou levnou) pracovní sílu. Velkým firmám se to zalíbilo a začaly za těmito levnými dělníky stěhovat řadu svých továren. To zvýšilo nároky na řízení firem: zaměstnanci mluví desítkami jazyků, podléhají tisícům různých předpisů v desítkách zemí, firmy mnohem více závisí na dokonalém přísunu polotovarů – nic se nesmí nikde zastavit či zpozdit.
Ale největší změny nastaly ve finančním řízení firem: slušná nadnárodní korporace dnes musí operovat nejméně s deseti různými měnami, má pobočky v padesáti zemích, její akcie se obchodují na pěti či více akciových trzích, dluhopisy firma vydává v různých měnách, s různou dobou splatnosti a s různými lákadly a chytáky na potenciální investory. Ty opravdu velké firmy se pak pojišťují proti všemu možnému: posílení měny, oslabení měny, poklesu i růstu úroků, růstu cen surovin, politickému riziku i proti nepřízni počasí.
Vládci vesmíru
Díky tomuto vývoji došlo v devadesátých letech minulého století k nebývalému rozmachu finančního sektoru, tj. bank, různých investičních společností, hedge fondů, private equity fondů, hypotečních bank, poskytovatelů kreditních bank, brokerů, dealerů... Finanční sektor začal dominovat: úspěchy a růst Británie v 90. letech jsou jednoznačně spjaty s rozvojem Londýna jako finančního centra.
Celá třetina veškerých zisků firem v USA v loňském roce patřila bankám. Nejchytřejší a nejpracovitější absolventi těch nejlepších univerzit míří s železnou pravidelností do finančních institucí (nebo do konzultantských firem, které si banky najímají). Z bankéřů a finančníků se skutečně stali „vládci vesmíru“, jak je popsal již v roce 1987 Tom Wolfe ve svém románu.
Vládci vesmíru pohybovali stovkami miliard dolarů a přitom nezapomínali ani na sebe. V roce 2006 si bankéři z pěti největších bank na Wall Streetu v New Yorku vyplatili neuvěřitelných 60 miliard dolarů jen na ročních bonusech. Šéfové velkých investičních bank si přišli na nějakých 50 milionů dolarů každý. V loňském roce, který již byl poznamenán letní krizí na trhu dluhopisů, se odměny vyšplhaly na 66 miliard dolarů. Vysoké odměny dostal nejen šéf (úspěšný) Goldman Sachs – 75 milionů, ale i propuštění (neúspěšní) šéfové Citigroup a Merrill Lynch, kteří si přišli na 100, respektive 160 milionů dolarů.
Nejde ani tak o to, že si několik stovek nebo tisíc bankéřů může dovolit jachtu a ostrov v Karibiku. Jde spíše o to, že finanční sektor byl zasažen horečkou velkých peněz a že se to stalo přesně v okamžiku, kdy složitost a všudypřítomnost finančních produktů umožnila největším bankám taková kouzla s finančními produkty, že se stále objevovaly nové produkty, které banky prodávaly svým klientům, zároveň je pojišťovaly proti neúspěchu, své investice rychle „nabalíčkovaly“ a prodaly investičním fondům, až všichni ztratili představu, kdo komu kolik dluží, kdy a za jakých podmínek je to splatné a kdo případně ponese náklady nesplacení půjčky.
Kdo odepíše 500 miliard?
V létě roku 2007 se začaly objevovat první příznaky problémů. Od roku 2005 vydaly americké banky takzvané sub-prime (neboli nestandardní) hypotéky za 1,3 bilionu dolarů. Řada domácností si půjčila peníze na nový dům v přesvědčení, že je vlastně nebude muset splácet, protože ceny domů porostou tak rychle, že zaplatí i hypotéku. Banky je v tom utvrzovaly například tím, že jim na první dva či tři roky daly nízké splátky hypotéky.
Teď se ukazuje, že ceny domů nerostou, a zároveň končí období počátečních nízkých splátek a již nejméně polovina rizikových hypoték je ve zpoždění se splátkami. To znamená, že pokud nedojde k zázraku, banky budou postupně zabavovat domy opozdilců a rychle je prodávat. To samozřejmě prudce sníží ceny domů a banky nebudou mít šanci získat z prodeje zabavených nemovitostí víc než nějakých 50–60 procent jejich nominální hodnoty. To znamená, že někde někdo bude muset odepsat pěknou sumu: podle optimistů 220 miliard dolarů, podle pesimistů až 500 miliard dolarů.
Koncem roku 2007 a v lednu 2008 již také přišly první zprávy o ztrátách velkých bank. Citibank odepsala 18 miliard dolarů a její ztráta za čtvrté čtvrtletí roku 2007 dosáhla 10 miliard dolarů. Citibank tak musela s úlevou přijmout injekci ve výši 7,5 miliardy dolarů od investičního fondu z emirátu Abú Dhabi. Desetimiliardovou ztrátu ohlásila i investiční banka Merrill Lynch, přes 3 miliardy Morgan Stanley, Wachovia, miliardové jsou ztráty i dalších velkých amerických bank, jako je JP Morgan Chace či Wells Fargo. Celkové ztráty však mohou být podstatně vyšší.
V Evropě je v bankrotu britská hypoteční banka Northern Rock, podobně by skončila i německá IKB, kdyby ji prozatím nechránila státní KfW banka. Obě největší nizozemské banky – ABN a ING – odhadují výši svých ohrožených pohledávek na 30–40 miliard dolarů. Švýcarská banka USB odepsala 14 miliard dolarů a její kapitálovou přiměřenost zachránila až investice 10 miliard dolarů od singapurského státního fondu GIC. Francouzská Société Générale ztratila na investicích přes tři miliardy dolarů.
Hypoteční "model 2007"
Ačkoliv je ještě brzy na definitivní závěry, zdá se, že prudký rozvoj finančních služeb a složitost jejich produktů vedly k oslabení vnitřní i vnější kontroly. Ve "starém modelu" byla hypotéka dlouhodobým kontraktem mezi bankou a tím, kdo kupoval dům. Banka si proto ověřila solventnost klienta a poté, co mu půjčila na dům, dál se o něj starala, poskytovala mu další služby a po celou dobu splatnosti hypotéky inkasovala pravidelné splátky.
"Model 2007" vypadá jinak: banka sice stále poskytuje půjčku na nákup domu, ale jakmile je půjčka uzavřena, banka ji zařadí do některého ze svých investičních produktů a přeprodá ji dále, například investičnímu fondu. To však znamená, že pro banku není již tak důležité, zda klient bude splácet včas. Banka vlastně jen vybírá poplatky za zprostředkování hypotéky a pak poplatky při prodeji svých investičních produktů.
Hlavní motivací tedy není "kvalita" (včasné splácení, nákup dalších služeb), ale kvantita. Čím více hypoték se prodá, tím více se z nich dá vyrobit investičních produktů a tím vyšší příjmy má banka. A pokud klient hypotéku přestane splácet, riziko je již u těch, kteří od banky koupili investiční produkty. Podobná logika platí nejen u hypoték, ale i u dalších produktů – půjček firmám, spotřebitelských úvěrů, kreditních karet.
Peněz jako smetí
Riskantní strategie se bankám dlouho vyplácela. Především americká ekonomika slušně rostla, spotřebitelé si půjčovali stále víc a peněz bylo na trhu jako smetí. Centrální banky udržovaly nízké úrokové sazby, navíc se na trh valily miliardové úspory z Číny, Japonska, v posledních letech i ze zemí bohatých na ropu. Půjčit si bylo až nesnesitelně lehké.
Americké firmy vydaly v minulosti dluhopisy zhruba za 3,5 bilionu dolarů. Z toho je asi 600 miliard klasifikováno jako rizikové. V minulosti platilo, že 5 procent z těchto dluhopisů nebylo nikdy splaceno. V posledních letech však tento poměr klesl až k jednomu procentu, protože i ty nejpodivnější firmy byly schopné si půjčit a dluhopisy splácet novým dluhem. Lze odhadnout, že dluhopisový trh tak před sebou jako bagr hrne nějakých 100 miliard, které nebudou nikdy splaceny.
V roce 2008 tedy finanční trhy stojí před jámou špatných dluhů zvíci nejméně 250 miliard dolarů, ale možná také 600 miliard. Většina těchto ztrát bude koncentrována v Americe, ale desítky, možná stovky miliard se přelily do Evropy a do Asie. Potíž je právě v tom, že nikdo neví, kde ztráty jsou a která banka je na řadě.
Jsme zranitelní?
České banky, respektive české pobočky francouzských, belgických či rakouských bank zatím tvrdí, že se jich žádné riziko netýká. Možná to tak je, možná zkušenosti Komerční banky i České spořitelny, které v minulosti nakoupily produkty, jimž nerozuměly, a pak je musely odepsat, naučily české bankéře opatrnosti. Ale jisti si budeme, až se prach usadí a evropské banky vyčistí své účetní knihy.
Česká ekonomika však zranitelná samozřejmě je. Pokud se americká ekonomika skutečně dostane do recese, bude to představovat velký šok pro exportně orientované ekonomiky v Evropě a v Asii. Omezení vývozů povede k omezení investic, to povede ke zpomalení růstu hlavních dodavatelů investic – především Německa, ale i Francie, Británie a celé Evropské unie. A tento efekt už česká ekonomika nepochybně pocítí a příjemné to nebude.
Zkušenost z počátku 21. století je tedy dvojznačná. Potvrzuje se, že rozvinuté finanční trhy urychlují ekonomický růst, napomáhají daleko lepšímu plánování investic, a tím zvyšují užitek pro jednotlivé domácnosti i pro velké firmy. Ale zároveň se ukazuje, že čím složitější finanční trhy jsou, tím obtížnější je vyhnout se omylům a výkyvům.
Finanční trhy mají tendenci i motivaci být vždy optimistické, prodávat co nejvíce produktů, které provazují různá odvětví a sektory. Tím se zvyšuje riziko, že pokud se někde porouchá nějaké kolečko, celý systém se zastaví a začnou z něj vypadávat miliardy špatných úvěrů. Výzvou pro ekonomy a bankéře je tedy lépe pochopit pravidla finančních trhů, abychom byli lépe připraveni na krizi, která zcela jistě přijde.
Jen nevíme, jestli už náhodou nepřišla a kdy a odkud přijde ta další.
