Z filmu When You´re Strange (A Film About The Doors)

Z filmu When You´re Strange (A Film About The Doors) | foto: Bioscop

Filmový dokument Toma DiCilla o skupině Doors je docela v klidu

  • 3
Nedávno vstoupil do tuzemských kin celovečerní dokument o skupině The Doors nazvaný When You're Strange. Natočil ho jejich letitý fanda Tom DiCillo. Řada kritiků si stěžovala, že tenhle film nepřináší vůbec nic nového. V následující úvaze se Benjamin Slavík zamýšlí nad tím, proč ten snímek snad ani nic nového přinést nemohl a že je to vlastně dobře.

V Česku je bez problémů dostupná knížka Jerry Hopkinse a Daniela Sugermana o kapele The Doors nazvaná Nikdo to tu nepřežije. To je pramen, na který odborníci často odkazují. Je-li nějaká publikace takhle intenzívně využívaná, znamená to, že moc nezkresluje a nachází se v ní většina důležitého. A pak samozřejmě existuje řada dalších publikací a dalších informačních zdrojů o The Doors. Takže když dneska někdo natočí dokument o téhle kapele, exkluzivní osvětou už být fakticky nemůže - tuhle exkluzivitu už prostě vyfoukl čas. A navíc: Jim Morrisson je po smrti, takže o sobě nic nového nepoví, jeho spoluhráči už všechno řekli, takže se musí vycházet ze známých fakt. Není náhoda že kritiky na film When You're Strange pak píšou spíše hudební než filmoví kritici.

z filmu When You´re Strange (A Film About The Doors)

O filmu

The Doors - When You're Strange
V hlavních rolích: Johnny Depp, Jim Morrison, John Densmore, Robby Krieger
Režie: Tom DiCillo
USA, 2009, 86 minut

Dneska se takovéhle dokumenty dělají, protože přítomnost pop ikon ty filmy dobře prodává - chodí se na ně. A taky neškodí připomenout příběh těch, kteří před lety formovali popkulturu a nadále jsou fondem, do něhož si začínající interpreti chodí fascinovaně půjčovat. Naleznete-li vůbec nějaké takzvaně úplně nové souvislosti, dojdete-li k závěrům, které ještě nikdo neformuloval, jako filmař se začnete pohybovat někde, kde už je to víceméně fikce: pak totiž vznikne téměř určitě normální film vázaný na daný příběh - akorát, že to není story třeba o tom, že se letuška zamilovala do ředitele newyorského letiště, ale příběh legendárního umělce, co svůj život úplně nezvládl. Tohle většinou dopadá jako průser a z model britské popmusic na to už dvakrát ve filmech Nonstop Party a Control doplatil Ian Curtis.

z filmu Control

Naproti tomu Tom DiCillo se držel faktů jako kdysi Morrison flašky; jeho přístup byl tedy pietní. A taky si jako odstrašující příklad nejspíš pustil film z roku 1991 s Val Kilmerem a Meg Ryan.

Informační senzace je tu už nemožná

Když budete točit o The Doors - v původním složení vydávali desky mezi 1967 a 1971 - budete opakovat, že to urvali geniálním mixem syrových, skřípavých kláves, kytary a frontmana, který byl básníkem. Který ovšem básnil například o tom, že šoustá vlastní mámu, který chlastal tak, že to nejdříve stačilo na auru romantického rozervance a zanedlouho již jen na trosku, která se všem vzdaluje, až se ztratí úplně, aby se chviličku před úplným koncem naposledy objevila v plném světle. Nevyhnete se ani zmínce o skandálním obnažování se na veřejnosti nebo glosování jednotlivých nahrávek... Jedině že byste chtěli sypat historky ze života kapely typu jaké knížky četli, když nahrávali tuhle a tuhle písničku, což ocení nanejvýš ti, kteří doma nasyslili všechno raritní (u podobných popkulturních kultů je takovéto sběratelství oblíbeným sportem a fetišem zároveň). Takový film by se však promítal pouze po fanklubech.

z filmu When You´re Strange (A Film About The Doors)

Tom DiCillo měl k ruce exkluzivní, ještě nevyužité záběry - takové, které by se asi jinak přiložily coby bonus k výročním luxusním reedicím desek Doors. Pak byl k dispozici hlas prominentního z fanouška Johnnyho Deppa. Tímhle vyprávění zkrášlíte, vyšperkujete. Stejně jako hranou, lehce psychologickou analogií ke skutečnému příběhu, kdy zhýralec jezdí autem v poušti - tímhle je dokument prokládán a má to roli pohledu do Morrisonovy bolavé duše. Je na divákovi, jestli mu to stačí.

z filmu When You´re Strange (A Film About The Doors)

Morrisonovi neutečeš

Režisér DiCillo měl ambici, která by bývala film dostala výš. Neměla to být story o Morrisonovi, ale příběh kapely. Příběh toho, jak je krásné, když si kluci plní sny a jak potom bolí, když se jim bortí a nezbude z nich nic. To režisérovi nevyšlo; jenže k tomu si měl raději vybrat jinou legendu; ne kapelu, kterou proslavil její frontman, který v historii patřil k nejzručnějším v tom, jak si pro sebe urvat veškerou pozornost. Pro celek je pak důležitější Morrisonův vztah s Pamelou Coursonovou, než co si ostatní členové jako mysleli o jednotlivých albech, protože zrovna ona na něj v jednotlivých momentech měla silný vliv (kupříkladu jej donutila odejít z kapely, aby v klidu psal jen svojí poezii). The Doors vydali několik desek i po Morrissonově smrti, ale všichni vědí, že tohle nebyli The Doors. Věděl to i autor tohoto dokumentu.

Tom DiCillo nabídl zábavu, kontext doby (včetně jemného nastínění kontextu politického) a fakta. Takhle na The Doors budeme vzpomínat raději, než utrácet peníze za koncerty pouťové atrakce Ray Manzarek & Robby Krieger Of The Doors.

Ray Manzarek (The Doors)

Robby Krieger (The Doors) a Miljenko Matijevic


Video