Filmy Davida Finchera jsou zvyklé na přepychový život: kritici je milují, diváci se štosují do front. Jeho novinka Muži, kteří nenávidí ženy zřejmě bude muset přivyknout skromnější existenci.
Na předešlém Fincherově díle Social Network byla téměř automaticky přilepena inovativní značka, neboť šlo o první (a zatím to je stále jediný) portrét vzniku sociálního portálu, který znají a používají miliony lidí - Facebooku. Tentokrát si David Fincher svým způsobem předplatil opačný automatismus, plný pochybností. Kývl na to, že natočí miliony očí přečtenou knihu, která navíc byla už jednou – a nedávno, před dvěma lety - zfilmována. Diváky tak přímo vyzval, aby diskutovali, zda je Stieg Larsson hoden Davida Finchera, či zda je David Fincher hoden Stiega Larssona. Výsledky těchto konverzací bývají nerozhodné. Autor tohoto textu si myslí, že Fincherovu přemýšlení a názoru je podobnější a bližší společenský cynik, americký spisovatel Chuck Palahniuk, než švédský autor divné detektivky skoro pro každého.
Daniel Craig a Rooney Mara ve filmu Muži, kteří nenávidí ženy
Předloha filmu ovšem nebyla jediným „varováním“. David Fincher totiž už několik let musí zápasit s nepřítelem, se kterým musí zápasit každý ftvůrce, jehož styl je už definovaný. Více vzrušující je totiž sledovat vznik něčeho nového a důležitého než být při již vytvořeném dokonalém tvaru. Social Network totiž působil, jako by se v něm David Fincher opájel sám sebou, svým vizuálem, svým budováním neprostupné atmosféry, svou patologičností. Ze stigmatu „příliš ustáleného stylu“ se však v novém díle zdárně vysmekl: Fincherova metoda kreativní koláže těch nejlepších složek své tvůrčí minulosti vyvolává u jeho novinky potřebný nervní efekt. Platí to jak pro obsahovou, tak vizuální složku filmu.
Detektivka jako platforma k něčemu vyššímu
Film Muži, kteří nenávidí ženy je zdánlivě nenápadný. Před čtyřiceti lety bohatému dědečkovi někdo - zřejmě z kruhů rozvětvené rodiny - zabil milovanou vnučku, což chce, ještě než umře on sám, vyšetřit. Divák očekává následující: detektiv lomí rukama nad tím, že toho není a nemůže být schopen; do případu se však nakonec ponoří, aby během dvou filmových hodin přišel na šokující zjištění. Takhle stál dva roky starý švédský film; detektivka s ničím navíc, nicméně docela dobrá detektivka.
Režisér David Fincher (vpravo) se svými hvězdami, herečkou Rooney Marou a jejím kolegou Danielem Craigem, na premiéře společného filmu Muži, kteří nenávidí ženy (zde v Berlíně)
Režisér David Fincher (vlevo) se svými hvězdami, herečkou Rooney Marou a jejím kolegou Danielem Craigem, na premiéře společného filmu Muži, kteří nenávidí ženy (zde v Berlíně)
David Fincher - za téměř plného zachování příběhové linie - jde dál, k věcem, které mohou vypovídat o dvojím: o zkažené společnosti a o krutosti zla ukrytého přímo v našich srdcích. Příběh pátrání je zde pouze šablonou (tu si každý může vybarvit po svém, což Fincher dělá), prostředím a prostorem, v němž lze vyprávět něco úplně jiného. Fascinace tímto filmem vlastně mohou začít už u zobrazení onoho místa, kde se vše odehrává. Fincher švédský venkov, kde je vám zima i v srpnu, zobrazil cizelovaným a širokoúhlým americkým způsobem. Je sympatické, že si nehrál na autenticitu evropské syrovosti. Tato vizuální jednotlivost je typická pro celý film: vše, co v něm uvidíte, je čistě osobní Fincherova optika. Mluvit o tom, že to je remake, je už z tohoto důvodu omylem.
Nehledá se vrah, hledá se zlo
Uvidíte hodně násilí páchaného na hlavních hrdinech a hrdinkách. Ten mužský je zmlácen a zavěšen do mučící kazajky, a také postřelen. Ženská hrdinka je análně znásilněna; za celou její osobností budete moci pozorovat život plný ponížení a zneužívání. Vše uvidíte explicitně, explicitněji než v posledních dvou filmech Davida Cronenberga. Muži, kteří nenávidí ženy chvílemi nefalšovaně bolí, což je - vzhledem k jejich vnitřnímu tématu a ambicím - jedině klad. Fincher ukazuje to, co se ukrývá za tím, když někoho brutálně zmrzačíte nebo znásilníte. Chce, abyste se podívali zblízka na démony, které má v sobě téměř každý. Chce, abyste viděli, že vražda, znásilnění, zmrzačení, upálení svého rodiče může být odrazem něčeho temného, o čem se běžně nemluví, ale co se přirozeně nachází v lidském nitru.
Daniel Craig ve filmu Muži, kteří nenávidí ženy
Přesně v tom tkví hlavní rozdíl mezi americkou a švédskou verzí! Oplev hledal vraha, aby si spravedlnost přišla na své. S Fincherem vám dojde, že je úplně jedno, kdo nakonec vraždil. Hledána je totiž neuchopitelná hybná a zlá energie, která prostupuje obývaný prostor. Atmosféra najednou – jak si nevzpomenout na díla Davida Lynche! - nechutně houstne. Nemůžete věřit vlastně nikomu. Každý úsměv se stává falešným; čím je na první pohled výpověď upřímnější, tím je v konečném důsledku lživější. Kulka vás do hlavy může trefit z jakékoliv strany, z jakéhokoliv rohu.
Je zajímavé, že s něčím podobným David Fincher pracuje jako s popovým filmem. Na Muže, kteří nenávidí ženy si může zajít každý. Popcornovému divákovi bude projekce nepříjemná, ale přežije ji a démonické pocity mu v hlavě dlouho nezůstanou. Ale jde o ten případ, kdy střední proud je infikován něčím, nač není zvyklý.
Proti proudům
David Fincher nejspíš ví, že kniha Muži, kteří nenávidí ženy není - slušně řečeno - nic moc. Sám říká, že by si ji sám nikdy nevybral. Její příběh však modifikovat a upravovat nechtěl, což nebyla chyba. Aby se dostal výš než předloha, musel šponovat atmosféru; dostat ji do míst, kde mluvíme o temném existenciálním soumraku nebo o činech vnitřně dekadentních.
Aby mi bylo rozuměno: jeho nový film není výjimečný několika násilnými scénami a skličující temnou atmosférou. Pokud Fincher na předloze něco cení (alespoň tak hovoří v interviewech), jsou to postavy. Jako severská tundra nepřístupný novinář-detektiv, křivě usvědčený z pomluvy. Hackerka s účesem dikobraza, která ráda spí s klukama i holkama, upálila vlastního otce a její obličej je plný piercingových ozdobiček. Nedozvídáme se o nich více, než je nutné k tomu, aby je bylo možné sledovat. Nepozorujeme u nich téměř žádný vývoj, žádné emoce. Jsou divní, nedostupní. Moc toho o nich nevíme, což zvyšuje jejich filmový sex-appeal. Jejich pátrání je od určitých chvil prostoupeno duševní zběsilostí; vědí, že by v tom neměli pokračovat, neboť se tím stávají živými terči. Můžeme v tom spatřovat osobnostní destrukci, pro ukojení své vášně udělám cokoliv. Je to velké Fincherovo přiznání: baví mne lidi, co jdou proti proudu, který společnost očekává.
Z filmu Social Network: David Fincher režíruje
Z filmu Social Network: J. Eisenberg
Říkal to i ve svých předešlých filmech. Social Network byl o uhrovitém chlapci, který vymyslel Facebook tím, že rozpracoval nápad uzmutý krásným a svalnatým chlapcům; Fincher zde adoruje nerda. Podivuhodný příběh Benjamina Buttona ukazoval fešáka, co nestárne, nýbrž mládne - narozen jako stařec, umírající jako miminko; porušení platného řádu koloběhu času. V Zodiaku pátrá po vrahovi detektiv-amatér, neboť profesionálové jeho dopadení považují za nemožné; takže zpochybnění kompetentnosti a prestiže těch, kteří mají na své pozice školy a certifikáty. Snímek Hra byl nápravou samolibého, penězi a mocí zkaženého manažera. Klub rváčů poslal do pekel celou konzumní společnost; nic menšího než anarchistická filmová hymna.
Ještě jedna poznámka k hrdince Fincherovy novinky. Filmový svět může režisérovi děkovat, že objevil - přestože to nebyla její první role ani ve filmu, ani u tohoto režiséra - pro velké role Rooney Maru.
benjamin button
The Curious Case of Benjamin Button
Jsme na jedné vlně?
Za zvrácenostmi se ovšem u Davida Finchera vždy nachází morální až moralistní rovina. Například ve snímku Sedm si vrah své oběti vybírá podle sedmi smrtelných hříchů. Je v tom varování: „Pokud budete žít rozporu s biblickým řádem, riskujete, že nebudete žít vůbec.“ Zakódované morální zprávy můžeme hledat také ve filmu Muži, kteří nenávidí ženy. Tentokrát jim však David Fincher nedává názorový akcent, neříká vám, co si máte myslet, nýbrž jen předvede několik fragmentů společensko-politického života, které jsou na pováženou.
Vítězi jeho nového filmu jsou dva. Prvním je novinář, který finančního magnáta z jeho špinavostí usvědčí až na základě informací z jeho osobní pošty. Druhým vítězem je hackerka, která se umí dostat do pošty kohokoliv. Fincher tím vzkazuje: chcete-li být v dnešní době v pořádku, musíte přistoupit na pravidla špinavé hry; když je přijmete, může se vám podařit vykonat pár věcí, za které vám bude společnost vděčná, například kriminálníky pošlete do kriminálu. Že slušnost není v dnešním světě funkční hodnota, ilustruje jedna z minipoint filmu: v úvodu dostává novinář-detektiv slib, že na konci své práce získá materiál, který toho, kvůli němuž byl křivě odsouzen za pomluvu, zdiskredituje. To, co mu podnikatel ze staré školy nakonec poskytne, však dokáže jen morální špinavost onoho zlovolného člověka, nemá to však potenciál pro právní napadení. Fincher tím ukazuje, jak má v myslích staré a mladé generace morálka zcela jinou důležitost.
Fincherem představovaný současný společenský řád je nihilistický a depresivní. Také proto tento film sympatický může být jenom nihilistickým cynikům. Považuji se za něj. Pokud vás předchozí popis dovedl k tomu, že vztahem ke společnosti film Muži, kteří nenávidí ženy myšlenkově vyrůstá z Klubu rváčů, jste se mnou na jedné vlně.
