Alex Iordachescu se - pouze jako docela zapálený fanoušek - potuloval světem experimentální medicíny, aby pak natočil film, který křičí, že by se to s ní nemělo přehánět. Režisér chce ukázat, že její potenciální fantastické výsledky jsou pořád jen poutavé sci-fi a že cesta k nim může být nebezpečím, s nímž nejsou žerty. Jeho film nestojí na dialozích, na příběhu, nýbrž na atmosféře, která má diváka přikrýt jako deka.
Regenerujeme se, vracíme se časem
Každý by chtěl vrátit něco špatného, co sám komu provedl nebo mu udělala minulost. Třeba jste před kámošema machrovali na vytuněné motorce, pak jste byli nějaký ten den či týden v kómatu a probudili se s jednou živou a zdravou nohou, a s druhou umělou; věděli jste, že od teď už nebude nic jako dřív.
O filmuCesta za horizont Švýcarsko / Rumunsko / Francie, 2009, 90 min |
Hrdina filmu Cesta za horizont chce chodit po dvou zdravých nohou; chce to strašně moc, udělá pro to cokoliv. Existuje lékař, který krysu, které upadne nožička, dokáže regenerovat do původního stavu. Ten lékař tvrdí, že obdobně zvládne regenerovat člověka; jenom se upraví preparát na lidské genetické kódy. V tomto případě je regenerace cestováním v čase, nikoliv odpočinkem po námaze. Alex Iordachescu (1974) chtěl točit drama, jež pro své potřeby sampluje něco málo ze sci-fi. Pracuje - aspoň v našem současném světě – s nadpřirozeným, nevídaným; něčím co může ukázat nové možnosti. Je to druh fantastického filmu, který je sice současné realitě vzdálen, ale zase ne tolik, abychom o tom, že to hezké z něj se může stát realitou, nemohli snít.
Společnost se k vědě chová jako k vrcholovým sportovcům jejich trenéři a agenti: žádá po ní převratné výsledky za každou cenu. Metody zkoumání zacházejí tam, kde už se s etikou nekamarádí. Člověk se stává pokusným exemplářem. Není léčen, je pozorován na svých vlastních reakcích; a začne-li se dít něco neočekávaného, nikdo ho nechrání - fascinace a těšení se na další vývoj je silnější. Humanisté často dostávají prostor křičet. Ambicí zde není vyléčit člověka, nýbrž vydělat na tom hodně peněz. Farmaceutické firmy a soukromé kliniky se třesou na svůj výdělek.
Filozofie a osobní emoce
Je dvojí způsob, jak číst v Cestě za horizont. První je poněkud filozofický; metafyzické otázky jsou jen naznačovány, zbytek je na divákovi. Film přemýšlí nad hranicemi v lidském konání - nad tím, zda nějaké jsou, a kde vlastně jsou. Klade důraz na pokoru jako na něco, čeho si máme hledět. Rozpolceně proti sobě staví možnost úžasného pokroku, který by se hodil všem, a přirozenou evoluci, do níž by se mělo zasahovat maximálně citlivě nebo pokud možno vůbec. Vnímání Iordachescuova filmu může být také lehce náboženské: když se nám něco stane, musíme to přijmout a jít dál; nemáme hledat chemické modifikace, nemáme koumat nad tím, jak to změnit. V kontrastu s tím ovšem může být čtení Cesty za horizont rovněž technooptimistické: nikdy se nesmiřujme s prohrou, vždy chtějme zbořit hranice a tím udělat svět hezčí.
Guillaume Depardieu (vlevo) a Carlo Brandt ve filmu Cesta cesta horizont
Naopak druhý přístup k Cestě za horizont může být těžce osobní. Divák je donucen trpět se svým hrdinou, kterého to všechno bolí, fyzicky i psychicky. Pozorovat, jak v něm koluje čím dál víc chemie, jak je čím dál více mimo, ale pořád slepě věří, že to dobře dopadne. Že bude zdravý, že se k němu vrátí manželka, že dostane zpátky starý život. Hrdina se mění ze člověka, co se přišel vyléčit ve zvířátko, které spolkne všechno, co dostane do mističky. Je dokonale zmanipulován. Ničím konkrétním, pouze slibem na lepší příští. Jako bychom si měli myslet, že k podobným cílům vedou cesty jenom přes šutry. Alex Iordachescu vás posazuje na emoční houpačku. Chvilku máte být zděšeni, chvilku si myslet, že se temná tapeta mění ve světlou.
Vězení, co vypadá jako designový byt
Vizuální nástroje byly režisérem voleny přesně. Divák má pocit, že kouká do zfilmovaného katalogu designových bytů. Každý záběr má svůj hlavní předmět přímo uprostřed, kolem něj je spousta prostoru, spousta vzduchu. Každý záběr točí luxus: luxus na lůžku, luxus, když se procházíš v živém nebo umělém přírodním parku, luxus v kanceláři. V těchto místech je léčen první člověk: nejde si nemyslet, že léčba je více než cokoliv jiného pouhým experimentálním výzkumným programem, že poté, co se ten nešťastník zapsal, stal se další krysou v teráriu. Když ho vidíte, jak se tím komplexem - stylem tělo bez duše - potuluje, hezky to ilustruje prázdnotu a stísněnost. Už neví, proč tam je. Je bezmocný, ale také odevzdaný, smířený, být v cizích rukou je logická alternativa. Je to tam prostorné, nicméně v podstatě jde o vězení. Soundtrack akustické klaustrofobie napsala známá švýcarská kapela Young Gods.
Guillaume Depardieu ve filmu Cesta cesta horizont
Lékař/šílenec je povinným protipólem. Zobrazuje někoho, kdo je naprosto pohlcen sám sebou a svou prací; nevidí nic jiného, stodolarovky mu svítí v očích. Neřeší hodnotu života, řeší výsledky bádání. Když zjistí, že pacientovi nedorůstá noha, nýbrž nežádoucí hmota na mozku, tak neznervózní, neukončí výzkum, ale prohlásí, že teď je třeba odkráčet za horizont, někam dál, někam, kde jeho žádný kolega ještě nebyl. Ze sofistikovaného lékaře se mění v psychopata – a film z přemýšlivého dramatu v thriller. Najednou se všechno zrychluje a ze zoufalců, kteří se chytají stébla, se stávají akční hrdinové; nikdo neví o svém strachu. Jeden chce přežít, druhý dokončit výzkum.
Alex Iordachescu, Švýcar, Francouz a Rumun v jednom těle, bude člověk, jenž věří, že dobro zvítězí, že nikomu nebude ublíženo víc, než si to zaslouží. Jestli měl být jeho film morální společenský apel, měl nás více děsit. Takhle „jenom“ (totiž: ne že by to bylo zas tak málo) ukázal, že svoje tělo nemáme odevzdávat těm, kteří svojí genialitu skvěle popíší v powerpointových prezentacích a barevných letáčcích.
