Vlastně bychom se tomu ani neměli divit, když slovenský premiér Robert Fico na kubánském velvyslanectví v Bratislavě oslaví výročí komunistické revoluce a plánuje cesty za diktátorem Libye Kaddáfím. A chystal se také za guru latinskoamerického socialismu, venezuelským Hugem Chávezem.
Vždyť ještě než se stal předsedou vlády, už jako opoziční lídr, dával najevo vlídný postoj vůči Lukašenkovu režimu v Bělorusku, a naopak třeba vyslání slovenských vojáků do Iráku označil za hrubou chybu.
Zatímco jeho pravicový předchůdce Mikuláš Dzurinda, který byl skoro miláčkem v Bílém domě, levicový Robert Fico po půl roce u moci začíná otáčet kormidlem slovenské zahraniční politiky.
Jeho první diplomatické potíže přišly ihned po vytvoření vlády: za koalici s nacionalistickou Slovenskou národní stranou Jána Sloty mu evropští socialisté pozastavili členství ve svém klubu. Nepomohla ani přímluva jeho osobního přítele, šéfa ČSSD Jiřího Paroubka.
Jdu tam, kde mě chtějí
"Když nás nebudou chtít Evropští demokraté, půjdeme ke světovým autokratům," odpovídal kritikům Fico. Skoro po vzoru svého vládního partnera, šéfa HZDS Vladimíra Mečiara, který kdysi jako premiér podobně říkával: "Když nás nebudou chtít na Západě, obrátíme se na Východ."
Zrovna včera Fico jednal v Pekingu s čínským premiérem, jehož přesvědčoval, že Slovensko může být pro Čínu bránou do Evropy. V momentě, kdy se k němu evropští přátelé obracejí zády a nezvou ho k sobě, Fico v klidu mluví o "zintenzivnění spolupráce" s další východní velmocí - Ruskem.
"Kyvadlo se zhouplo na druhou stranu, vláda vedená stranou Směr nastartovala reorientaci zahraniční politiky," říká Ivo Samson z Výzkumného centra Slovenské společnosti pro zahraniční politiku.
Nejviditelnějším důkazem je stažení stovky slovenských vojáků z Iráku - americký zásah nebyl podle Fica "v souladu s mezinárodním právem". Z jeho nejkřiklavějších úmyslů zatím sešlo. Návštěvu u diktátora Kaddáfího v Libyi prozatím odložil. A srdečné objímání s venezuelským prezidentem Chávezem, který sní o socialismu a znárodňuje podniky, raději prozatím zrušil.
Výrazná změna kurzu zahraniční politiky u východních sousedů je důležitá i pro Česko. Třeba Ficovi se moc nezdá umístění radaru americké protiraketové obrany. "Nesouhlasil bych s rozmístěním raket ani radaru na území Slovenska. Snažím se říkat to, čemu věřím, a ne to, co mi někdo nadiktuje nebo napíše na papírek," řekl Fico nedávno v Praze při setkání s Jiřím Paroubkem.
Pravicová opozice v čele s expremiérem Dzurindou varuje, že Fico dostane takovými kroky Slovensko do mezinárodní izolace a zastaví příchod zahraničních investorů.
Pravicové reformy neruší
Jenže u lidí je dvaačtyřicetiletý Robert Fico i po půl roce u moci stále nejoblíbenějším politikem. A sám říká, že slovenskou diplomacii jen směruje na všechny čtyři světové strany a usiluje o výhodné ekonomické vztahy se všemi zeměmi.
Doma se ukazuje, že populární Fico je muž dvou tváří. Nesplnil totiž své hlavní předvolební sliby - zrušení bolestivých reforem v čele s rovnou daní zavedených předchozím Dzurindovým kabinetem.
"Nastartovaná ekonomika jede jako lokomotiva a levicová ideologická doktrína ustupuje před pragmatismem, který zatím vítězí na celé čáře. Fico v podstatě balí kapitalistický produkt do nablýskaného sociálnědemokratického obalu," popisuje to šéf bratislavského Institutu pro veřejné otázky Grigorij Mesežnikov.
Robert Fico tak sice hned po nástupu k moci zostra a hlasitě zrušil symbolický dvacetikorunový poplatek za návštěvu lékaře a padesát korun na den a lůžko v nemocnici. Jenže to bylo ze slibovaného rušení pravicových reforem všechno. Fico hledá ve světě levicové bratry Slovenský premiér Fico otáčí kormidlem: slaví s Kubánci revoluci, teď vyrazil do Číny a v šuplíku má cestu do Libye.
