Autor je génius. Spatlá dohromady tridentský koncil na přelomu 16. a 17. století (sázím se o cokoli, že jeho dokumenty neměl ani v ruce), trojí dělení Polska v 18. století, „kulturní boj“ Otty von Bismarcka v 19. století, západoevropské křesťanské demokraty 20. století, Lecha Walesu, Josefa Luxe i kdeco dalšího, aby nám na základě toho vysvětlil, proč se jeden starosta ze Vsetína dostal do podezření z korupce.
Pokud hlubokému smyslu autorova článku dobře rozumím, chtěl nám říct, že Jiří Čunek není jen normální politik podezřelý z korupce, jakými se to ve všech politických stranách bez výjimky jen hemží (Čunek se ve skutečnosti liší jen výrazem upřímně udiveného chasníka ze vsi, jímž reaguje tehdy, a to je dost často, když honem neví kudy kam...). Ne, nikoli. Podle Ivana Šterna je Jiří Čunek jakýsi tajuplný a téměř mystický fenomén zla. Příčinou jeho snahy přijít legálními (a – možná – i nelegálními) prostředky k penězům není pouhá normální lidská snaha mít se dobře, nýbrž - praví nám Štern vlastně - je to výsledek tridentského koncilu. Lidovecký (případný) korupčník není jen korupčník, nýbrž je čímsi daleko nebezpečnějším. Lidovci jsou nepochopitelní, protože do politiky vstupují proto, aby získali podíl na moci – a tím se zásadně liší od všech ostatních politiků...
. Polemika s článkemNepoužitelní čeští lidovci. Aneb Čunek tu není náhodou |
Naznačil jsem tu asociaci s padesátými léty. Na ta autor upomíná i tím, že je to čtenář jediné knihy; ne ovšem Marxe nebo Stalina, nýbrž Hanse Künga; z jeho Malých dějin katolické církve ve svém článku cituje jednou otevřeně a několikrát bez uvozovek. Jinak neví nic. Když medituje o bavorských křesťanských sociálech, netuší, že tato strana se ve svých stanovách - vzdor tradičnímu názvu - označuje za stranu liberální; neví o výroku kolínského arcibiskupa Meisnera, že CDU už není křesťanská strana a měla by proto ono C (jako christlich) ze svého názvu škrtnout.
Skutečně není možné polemizovat s každou neznalostí, o kterou Ivan Štern svoji stať obohatil. Ale lze si třeba hodit kostkou od hry Člověče, nezlob se a podívat se, kde se ta kostka zastaví... – Dobře: „Po roce 1948 lidovci byli jedinou nekomunistickou stranou, která přežila komunistický puč a stala se součástí komunistických mocenských struktur. Přirozeně se vykoupila tím, že uvnitř sebe sama provedla čistky...“ Co slovo, to nesmysl.
Autor neví, že podobnou karikaturou, pokračující ve stejných kancelářích a částečně se stejnými lidmi v úplně jiné politice, byla i Československá strana socialistická; autor se ani nezmíní o stovkách činitelů lidové strany, kteří se octli v soukolí komunistického útlaku, ne jen jako důsledek nějakých vnitrolidoveckých „čistek“; neví, že desetitisíce členů z lidové strany po komunistickém puči odešly, aniž by čekaly na jakékoli „čistky“; neví, že profesionální funkcionářské špičky lidové strany jistě byly součástí komunistických mocenských struktur, ale pro řadového člena neznamenalo členství nic, než neustálou drobnou i větší šikanu a téměř naprostý stop významnější kariéry. Neví nic.
Přesto bych byl rád, kdyby se Ivan Štern nenechal odradit, přečetl si další knihu Hanse Künga a vysvětlil nám hluboké dějinné a mytologické zázemí našich dalších lidoveckých politiků. Osobně bych byl nejvíc zvědav na Kalouska a Šustra.
