„Je to tady super, konečně se necítím jako fotr. Jinde si mezi těma mladejma připadám divně. Jen ti lidi nepřišli,“ vysvětluje nad turkem jeden zhruba čtyřicetiletý účastník festivalu. „Na Buty tady včera pařilo kolik? Padesát lidí,“ obrací se na prodejce kávy. „Tak nějak,“ potvrzuje Jiří Solar, který přijel s Viktorií Minakovou z Písku.
„Je to katastrofa,“ směje se kupodivu. „Co máme jiného dělat, zatím jsme v tom tak za šest tisíc s cestou,“ vypočítává. Festivaly obráží druhý rok. Paní Minaková chtěla mít kavárnu v Písku, nakoupila stroj, ale brzy se ukázalo, že se nechytí.
Proto začala s festivaly a dalšími veselicemi. Za rok jich objede nepočítaně, volno má tak tři měsíce v roce. Jinak je stále na cestách. Tak špatnou akci zažili naposledy loni v Kácově. „Příští rok určitě nepřijedeme,“ vrtí rozhodně hlavou.
Je pátek odpoledne. V areálu Korunní pevnůstky v Olomouci tak pro pět tisíc je sotva sto padesát lidí. Pod pódiem se střídá dvacet, maximálně čtyřicet lidí podle toho, jaká kapela hraje. Nejvíc mi to připomíná oslavu narozenin s kamarády na letní zahrádce, kde se najednou zjevilo velké pódium. Někdo z hostů se s nadšením zvedne a jde si zapařit, ostatní zůstanou u piva.
Přitom akce nabízí vše, co (i malý) festival má dnes mít. Baterii stánků se širokou nabídkou s jídlem a pitím, toalety, umyvadla s tekoucí vodou na osvěžení, nějaké oblečení, upomínkové předměty. Ale fronty nikde. Zato ty pohledy vyhladovělých stánkařů, když nějaký zákazník zamíří ke konkurenci pro hambáč se nedají přehlédnout.
První vlaštovky už to definitivně vzdávají a opouštějí areál. Kdo neprodává pivo, nemá šanci. Je vedro k zalknutí, což glosují i kapely z pódia. Plexis se pro změnu snaží o pomalejší kousek, aby to někteří členové udýchali, ale pak se raději vracejí k rychlejším věcem. „Nám ty pomalý nejdou,“ omlouvají se.
„Sto burgrů? To bych byl v klidu,“ vysvětluje Dan Kvapil, že nemyslel sto prodaných housek s mletým masem, ale sto lidí, kteří tady v úvodní večer festivalu byli. „Nachystáno máme tři sta, prodali jsme kolik, devět?“ Objednávám si tedy burgr za stovku a nechávám na Olomouc královské spropitné. „Vlastně nevím, co mě tady ještě drží. Stále pořád doufám, že se to zlomí. No a taky ty čtyři piva, co jsem měl. Dám ještě čtyři a uvidím.“
Akce je sice naplánovaná jako třídenní, většině prodejců je ale jasné, že pokud se v sobotu nestane zázrak, bude to pro ně obchodní propadák. „To je konec, víc lidí už nepřijde,“ hodnotí situaci pan Solar. A některým to začíná hodně vadit.
Zatímco pár z pojízdné kavárny bere věc realisticky sportovně - už se to nezlomí, ale co - pan Kvapil se spolu s dalšími pouští do vyjednávání o případné kompenzaci. U pořadatele nepochodil. Organizátor Jiří Valenta si zajištění cateringu najal u jiné firmy, takže necítí za vzniklou situaci odpovědnost.
„Je to obchodní riziko. Věděl, do čeho jdou,“ brání se Valenta. I on prý stěží pokryje náklady. „O rizicích jsme věděli. I od kamarádů, kteří rozjížděli podobné akce, že to napoprvé nemusí dopadnout. Nevím, kde se stala chyba, budeme to ještě muset analyzovat. Těch proměnných je hodně,“ dělá rychlý rozbor Valenta. Jestli se pokusí o další ročník, se ještě uvidí.
