Všichni si oddechli, že je konec války, když začátkem května 1945 rumunské a sovětské jednotky Rudé armády vyháněly fašisty z Valašska. Němci tehdy prchali po cestách i přes les.
Jejich radisté však ještě někde stavěli na kopcích spojovací vysílače, aby byl ústup koordinovaný. A čtyři z nich 2. května dopoledne přišli i do osady Vařákovy paseky u Lačnova, kde stálo deset chalup. Chtěli zde vztyčit anténu.
Peklo existovalo. Hned třikrátPřečtěte si také příběh Prlova a Ploštiny, kde na jaře 1945 nacisté zabili 45 lidí a vypálili 18 domů. |
Na konci války tady však našli azyl členové partyzánské skupiny Jana Žižky. A byli zde i teď. Co se vzápětí odehrálo, není dnes úplně jasné. Jedna verze praví, že partyzáni, kteří den předtím slavili konec války, začali po Němcích střílet. Jisté je, že se strhla přestřelka: padl jeden muž na každé straně.
Místní věděli, že je zle. Vždyť to bylo jen pár dní poté, co jednotky SS vypálily osady Ploština a Prlov kvůli tomu, že jejich obyvatelé pomáhali partyzánům.
Osadníci údajně z Vařákových pasek utekli. Kvůli dešti a chladu se však vrátili domů.
Na popravu hnali 16 lidí, částečně pomohla přímluva Němky
Ještě týž den deset pasekářských chalup obklíčil zvláštní oddíl SS-Einheit Josef, jehož členy byli i Slováci. Měli za úkol je vypálit. Popelem lehlo osm staveb, další dvě zřejmě zůstaly Němcům skryté v mlze.
Šestnáct obyvatel hnali bosky do Valašské Polanky, kde měli být popraveni. Díky přímluvě německé kuchařky Aurelie Ludwigové, která působila na místní faře, nakonec propustili matky s dětmi.
Převezeni do Hošťálkové a následně mučeni a popraveni byli následující den tři muži: Jan Polčák, Karel Vařák, František Žák. A také dvaadvacetiletá Růžena Šopová, která byla na Vařákových pasekách pouze na návštěvě.
Když přišli o život, ve Valašských Kloboukách i Lačnově už lidé slavili osvobození.
"Působí to vše jako velmi nešťastná náhoda," zamýšlí se historik Petr Odehnal. "Na jedné straně vidím velkou euforii partyzánů i místních lidí z konce války. Při odplatě zase spatřuji hysterii Němců, kteří si vybíjeli frustraci z ústupu."
Na Vařákových pasekách od roku 1950 nikdo nežije a nestojí tam žádná chalupa, poslední byly strženy v roce 1961. Neštěstí připomíná památník, u něhož se v úterý uskutečnila vzpomínková akce.
