– Už je to tak, poučil jsem udiveného Machálka, že dokonce ani při reality show nesmíme zapomínat na jitrnicový efekt. Václav Machálek prohlásil, že on tedy o nějakém jitrnicovém efektu nic neví. Já ano, pokračoval jsem, jde o to, že žádná věc a žádná událost není plochá a zavinutá sama v sobě. Jinak řečeno, nic není jednoznačně špatné, nebo jednoznačně dobré, všechno má podobně jako jitrnice dva konce. Ani reality show není pouze nevkusnou legrací. To je jeden konec.
Druhý konec je právě zmíněná dobročinnost. Nebýt VyVolených, kde by sebrala Nadace Kapka naděje oněch šestnáct milionů? Pan Machálek se na mě zadíval s údivem. To jste si, kolego, s tou jitrnicí zas něco vymyslel, odpověděl mi.
Jestliže se na svět díváte tak, že nic nemá jeden konec, ale dva, je to neobyčejně ploché vidění reality. Vezměme si případ takřka banální, obě světové války v minulém století. Nepřinesly netušený rozvoj vědy a techniky? Podle vás by to byl ten lepší konec, že. A ten špatný konec jsou desetimiliony lidských obětí, nemýlím se? Chcete to tak brát? – Odpověděl jsem, že nechci, že jsem chtěl jenom upozornit, jak je svět složitý a reality show taky. Vidíte, usmál se Machálek, někdy se docela vyplatí vidět věci jednoduše. My jsme spolu přece už mluvili o VyVolených, pokračoval, tehdy jsme se shodli, že je to dekadentní způsob společenské zábavy a že svědčí o úpadku nejen našeho, ale i celého západního světa.
Dekadence nemá ani jeden, ani dva konce, má konců bezpočet, ale proto ještě nepřestává být dekadencí.
Můžeme si evropský svět představit jako obrovskou rovinu, která je tím stabilnější, čím méně ji na okraji zatěžují dekadentní prvky, které mohou způsobit, že se svažuje na jednu stranu.
S ní se sesouváme i my… – No, přerušil jsem ho, přece nechcete tvrdit, že filantropie je závaží, které posouvá svět do nicoty. Neposouvá, řekl Machálek, pokud jde o opravdovou filantropii. Nemyslím tím "čistou" dobročinnost, která není ničím víc než snahou pomoci. Taková dobročinnost je vzácná, je výsadou prostomyslných.
Proti tomu známe dobročinnost promíchánu s jinými motivy a úmysly. Třebas se snahou zabránit lidem, aby si mysleli, že vydělávám moc peněz a nikdo jiný z toho nic nemá. Nebo se ukázat, jaký jsem grand, že nezaostávám za jinými, kteří přispívají.
Takže, namítl jsem, bychom měli zavrhnout dobročinné koncerty? Přestože lidé se jich účastní rádi a vůbec jim nevadí, že přispějí i na dobročinnost? Ovšem, nedal se vyrušit Václav Machálek. Tímto davovým instinktem, který nás pudí bavit se a přitom pomoci potřebným, jsme stále ještě v oblasti, v níž filantropie stojí za uznání.
Ale dospěli jsme k hranici, a tu když překročíme, nebudeme souvislost s filantropií velebit. Jde hlavně o takové případy, kdy lidé dělají něco neřádného, vědí to nebo tuší a potřebují mokvající ránu na duši opatřit náplastí. Filantropie provozovaná organizátory reality show vlastně prokazuje, že vědí, jaké ohavnosti se dopouštějí.
Dobročinnost tu slouží jako sociální náplast. Skutečně, hodně diváků si řekne: nebýt reality show, nebyly by miliony na pomoc slabým.
Ale, proč by nebyly? To televize vydělávají tak málo, že samy nedokážou přispívat na nadace? Samozřejmě, že ne. Ale chtějí, aby to vypadalo, jako že filantropie nezbytně vyžaduje onu upadlost, kterou přináší reality show.
Tak to jste mi zase dal, pane Machálku, řekl jsem znechuceně. Už jsem se těšil, že se budu na reality show dívat, a teď tohle.
