UMP bodovala nejen proto, že je nová nebo že zaujala místo přijatelné pro velkou část voličů. Svou roli sehrál i její faktický vůdce, důvěryhodně působící premiér Jean-Pierre Raffarin.
Ztělesňuje naději, že pod jeho vládou se země dá opět do pohybu a že skončí léta "zahnívání" (zhruba tak se dnes líčí doby spoluvlády pravice a levice). Pro posílení této naděje převzala umírněná pravice i řadu podnětů od Le Pena. Připomeňme zejména její důraz na tvrdší ochranu vnitřní bezpečnosti.
To je nutné. Extrémy není možné vždy jen odsuzovat. Pokud získají velkou odezvu u voličů, je nutné posoudit apely, hesla, myšlenky extremistů - a je vhodné uvážit, co z nich lze uplatnit, aniž by to ohrozilo demokracii.
V ní totiž nakonec vždy rozhodují voliči: jejich masový hlas pro některý extrém jen upozorňuje, že "normální" politika není schopna řešit ten či onen palčivý problém. A pokud se problémy neřeší, lidem začne být nakonec jedno, zda hlasují pro extrém, a dokonce pro zvrácený extrém.
To platilo ve třicátých letech, kdy lidé volili Hitlera či Henleina. Platí to i dnes, kdy mnozí hlasují pro daleko méně nebezpečného Le Pena či Haidera. Francouzští politici, zejména napravo od středu, to dobře pochopili a zařídili se podle toho.
Jak se zatím zdá, byli úspěšní: poté, co převzali určité prvky z politiky krajnosti, voliči tuto krajnost opouštějí. To je však jen počátek. Nyní bude nutné sledovat, zda vybrané lepenovské prvky lze skutečně začlenit do demokratické politiky tak, aby zůstala demokratickou.
