Jak to, že je více těch pro ústavu než těch, kdo vidí výhody členství? Přitom ústavní smlouva zapojení do unie prohlubuje.
Ústava je skutečně sporný dokument. Tak sporný, že prezident je jeho smrtelným nepřítelem a dělá vše pro to, aby nebyla přijata. Jestliže je však Václav Klaus v tak zásadní věci v rozporu s veřejným míněním, jak to, že mu důvěřují skoro tři čtvrtiny všech dospělých v zemi?
V tuto chvíli se nabízí obvyklý bonmot o lživosti či zbytečnosti sociologických průzkumů. Ty jsou však proti takovým výpadům imunní. Proč? Nepoužívá je jen stát, ale všechny velké firmy. A tam, kde jde o peníze, by si nikdo nedovolil luxus, aby platil něco sporného. Jak je tedy možné, že včera vyšla rozporná čísla? Není to tedy dáno tím, že lidé jsou prostě nerozumní? Nikoli, ty údaje se dají dobře vysvětlit.
Podle statistik sice export po vstupu do unie raketově roste, zemědělci si polepšili, cestovat bez cel a bez hranic je příjemné, ale mohl někdo v každodenním životě opravdu jasně pocítit, že se mu daří líp? To těžko, právě krom exportérů a některých zemědělců. Rozpačitá odpověď je tedy pochopitelná.
A podpora ústavě? Ta zas odpovídá výsledku referenda, ve kterém příznivci unie porazili předloni odpůrce větším rozdílem, než se čekalo. Ukazuje se, že voliči sice smýšlejí o unii skepticky, ale ještě mnohem skeptičtěji o možnostech země mimo ni. Považují naše členství za civilizační nutnost a ústavu za jeho logický důsledek. Nemají chuť rozebírat, zda je málo průhledná, příliš socialistická nebo protinacionální.
Z tohoto hlediska pak ani prezidentův vášnivý odpor nemůže pošramotit vysokou důvěru v něj. Pro občany nejsou jeho poněkud temné ultraliberální a národovecké výhrady natolik důležité, aby mohly nahlodat obraz důstojného a spolehlivého prezidenta.