Evropská unie byla zatím dílem politických elit, vlád a parlamentů. Ty se jen zřídka ptaly voličů, co v Evropě chtějí a co ne.
Pouze Dánové a Irové mohli pravidelně hlasovat o změnách základních smluv dnešní unie. Jednou si to vyzkoušeli i Francouzi. Zkušenost s referendem před dvanácti lety však místní politiky vyděsila natolik, že se až donedávna zuby nehty bránili jeho opakování.
Zato Češi mají euroústavní referendum už prakticky jisté. Mimochodem, je to vůbec poprvé, co budou smět hlasovat o nějaké ústavě. Zatím si vystačili politici sami, ať už svým ústavám dávali přívlastek "lidově-demokratická", "socialistická" nebo jakýkoli jiný.
S EU, jíž zdejší "eurorealisté" vytýkají nedostatek demokracie, tak čeští občané dostávají demokratickou pravomoc, jakou jim jejich politici nikdy nepřiznali, šlo-li o ústavu pro jejich vlastní zemi.
Neskrývá se za tím žádná láska k demokracii. Je to jen doklad neshod, které první unijní ústavu v Česku obklopují. Ty začínají u detailů, jako je datum ústavního referenda, a pokračují snad u každého bodu ústavy, který se dotýká pravomocí a úlohy státu.
Orientovat se v českých bojích o unijní ústavu nebude nijak snadné - už proto, že dostává odpuzující přívlastky jako "příliš dlouhá", "nečitelná", "nesrozumitelná".
Ona je dlouhá, nečitelná a nesrozumitelná, pokud chceme bádat, jaké pravomoci, výjimky či výhody si zajistily státy EU a různé části unijního soukolí.
Pokud nám však stačí vědět, jak vypadá politický systém EU a jaká v něm máme práva, nejsou příslušné části unijní ústavy o moc delší než české ústavní dokumenty.
Máme ještě rok či dva na nejrůznější strašení, jak je unijní ústava zlá a škodlivá pro náš stát, suverenitu, demokracii. Lépe však uděláme, když si vyjasníme, jaké má praktické dopady - pro politiky a především pro české občany.
