Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Evropané si musí uvědomit, že ve vztahu k arabskému světu už nic nebude jako dřív

  8:37aktualizováno  8:37
Arshin Adib-Moghaddam pochází z íránské rodiny. Vyrůstal převážně v Německu, nyní vyučuje na prestižní Škole orientálních a afrických studií Londýnské univerzity. Je autorem několika knih, nejnověji Metahistorie střetu civilizací: my a oni z neorientalistického pohledu. Zabývá se v ní konflikty kultur v evropských dějinách od dob řecko-perských válek přes křižácké války až po současnou válku proti terorismu. V české metropoli pobýval na pozvání Metropolitní univerzity Praha.

Orientalista Arshin Adib-Moghaddam | foto: Nikola Hronková, MF DNES

Představte si, že jsem Marťan, který právě přijel na Zemi a nic neví o Blízkém východě. Jak byste mi vysvětlil, co se nyní v arabském světě děje?
Je to velké povstání za demokracii a svobodu, nezávislost a lidská práva. Děje se tak vůbec poprvé po rozpadu osmanské říše. Všechny arabské země se v zásadě vyvinuly po zániku tohoto státu. Některé sice mají samostatnou historii vlastního národního státu, jako Írán, Turecko, částečně Saúdská Arábie, ale koloniální éra měla na tamní politiku obrovský dopad. Proto se vynořily autoritářské státní struktury, protože nové státy se snažily vytvořit ideu toho, co to znamená být Syřanem, Iráčanem, Jordáncem a podobně. A teď, poprvé od konce tohoto imperiálního systému, vidíme povstání. Má tedy kořeny uvnitř společnosti samé a žádá nový druh politiky. Také to ukazuje, že arabský svět je vnitřně propojený, protože totéž se děje téměř v celé oblasti. Díky televizím, jako je al-Džazíra a al-Arabíja, vznikla veřejná sféra. Tyto nové televize vysílají velmi nezávisle, a to je v této oblasti rovněž novum. Díky tomu mohl vzniknout nový druh politického vědomí, nové porozumění politice, a tedy i nové požadavky. Jsou to požadavky na odpovědnost mocných a sociální spravedlnost. Některé z těchto protestů jsou skutečné hladové bouře, zejména v Egyptě, ale i v Bahrajnu a Saúdské Arábii. Dnes proto máme demonstrace od Maroka až po Arabský poloostrov.

Takže v celé oblasti jde o totožný proces bez ohledu na to, zda jde o stát malý, či velký, bohatý, či chudý?
Každý stát má trochu jinou dynamiku. Jistě, hraje v tom roli, zda má bohatství z ropy. Nicméně nespokojenost s distribucí zdrojů je všeobecná. V bohaté Saúdské Arábii je přece u moci malá skupina vládnoucí rodiny, která nerozděluje bohatství spravedlivě. A u států, které nemají ropu, jako je Tunisko nebo Egypt, se rovněž vládlo, jako by to byly monarchie.

Orientalista Arshin Adib-Moghaddam

Orientalista Arshin Adib-Moghaddam

Znamená to, že arabské společnosti nyní toto dědictví autoritářství překonaly? Co se vlastně stalo?
Abychom porozuměli fenoménu autoritářství v této oblasti, musíme si uvědomit, že tamní státy jsou dědici násilného období kolonialismu a poté i postkoloniálního odporu. Jedinými životaschopnými institucemi po zřízení národního státu tam byly armády. Přirozeně se tak na špici ocitli vojenští vůdci, nikoliv organicky vyrostlé státní struktury. V Evropě se tyto struktury vyvíjely po staletí, byla zde Francouzská revoluce, dvě světové války, Hitler, všichni ti Mussoliniové a Frankové. Občanská společnost se i v Evropě vyvíjela velmi pomalu, a tedy i životaschopná demokracie. Kdežto arabský svět nezažil onen „luxus mít dějiny“. Teď se však struktury vyrostlé zespoda postavily proti autoritě státu a jeho suverenitě. Děje se tak proto, že společnost měla mezitím příležitost se vyvinout, zorganizovat se a institucionalizovat se. Je to historický moment, který změní vše, co o tomto regionu zatím víme. Cesty zpět už není. Režimy, jako byl ten Mubarakův nebo Ben Alího, už nejsou přijatelné. V celé oblasti panuje konsenzus, že stát se musí za své činy zodpovídat občanům.

Platí to i pro Egypt, kde armáda už možná úspěšně obelstila a obešla demokratické hnutí?
Jsem optimista, ale také jsem obezřetný, nechci být zbytečně romantický. Armáda se snaží mít nad věcmi kontrolu. Ale i nyní v Egyptě demonstrují tisíce lidí proti armádní kontrole. Hlavní je, že tabu demonstrací, tabu toho říci nahlas „Pryč s diktátorem!“ bylo zlomeno. Nastala velká psychologická změna, lidé nyní cítí, že už to dokážou. Vědí, že když se zorganizují a ozvou, mohou se domoci změny. Ve dvou zemích dosáhli toho, že odešli prezidenti, kteří vládli desítky let, a to vytváří velkou hybnou sílu v celé oblasti. Jsou také lidé, jako je Egypťan Baradej, kteří říkají, že armádě už nedovolí, aby se zcela ujala moci. Pro kohokoli bude už propříště těžké monopolizovat moc jen silou a násilím.

Orientalista Arshin Adib-Moghaddam

Orientalista Arshin Adib-Moghaddam

A co společnosti, kde lidé zatím neměli sílu svrhnout vládu? Promění se z dlouhodobého hlediska také?
Například Saúdská Arábie se zatím vykupuje pomocí ropných peněz. Snaží se protesty utlumit alespoň pro tento okamžik. To do určité míry funguje, paralelně s tím stát používá represi, jako je zatýkání. Z dlouhodobého hlediska však ani tam lidé nebudou věčně akceptovat vládu jedné rodiny. V Saúdské Arábii mají pětadvacet tisíc princů a princezen, kteří kontrolují politický a finanční systém země. Perspektivně se tedy toto také změní, na tom se shoduji i se svými saúdskými kolegy. Totéž platí i pro Bahrajn, kde nyní – po vojenském zásahu proti demonstrantům – vládne teror; od organizací na ochranu lidských práv přicházejí z této země hrozné zprávy. I tam však bylo zlomeno tabu demonstrací proti rodině al-Chalífů. Důležitým znakem je, že lidé začínají být ochotni umírat za svou věc - ve společnosti působí síla, která bude věci udržovat v pohybu. I když se moci podaří lidi zlomit pro tentokrát, jednou se nespokojenost vrátí.

Zdá se, že lidé vědí dobře, co nechtějí. Vědí ale, co chtějí?
Existují politické strany, které dávají najevo, co chtějí. Lidé v Egyptě dávají najevo, že nechtějí islámskou republiku, nechtějí napodobovat íránský model. Vzor, který většina lidí zmiňuje, je turecký model. Vidíme to v Egyptě i v Tunisku, kde se žádný náboženský systém nechystá, nechce ho dokonce ani tuniská islamistická strana An Nahda. Něco jiného by bylo, kdyby byli lidé zklamaní vývojem. Chtějí zahraniční politiku nezávislou na Západu, větší odstup od USA a jiný přístup svých vlád k arabsko-izraelskému konfliktu. Pro spoustu lidí je to rovněž otázka ekonomická. Chtějí sociální spravedlnost, sociální systém, spravedlivé rozdělení bohatství, dělnická práva, ženská práva. Co bude na konci celého procesu, nevíme.

Mnozí pozorovatelé poukazují, že lidé v osvobozených zemích se příliš neorganizují. Vidět je to v Egyptě, kde se nepodařilo vytvořit jasné politické struktury vedle Muslimského bratrstva. A to se tam za pár měsíců budou konat parlamentní i prezidentské volby.
Musíme si uvědomit, že během Mubarakova režimu nebylo možné vyvíjet politické struktury. I Muslimské bratrstvo bylo potlačováno. Něco se ovšem jistě chystá. El Baradej pracuje na oslovování svých voličů. Je fascinující vidět tak pluralistické prostředí, i Muslimské bratrstvo je rozděleno do různých proudů. Myslím, že se z tohoto procesu zrodí svobodomyslná politika. I v Latinské Americe jsme viděli přechod od diktatur k demokracii. Objevil se tam i populismus a tento druh populismu bude pravděpodobně dominovat také blízkovýchodní politice. Avšak i v Latinské Americe jsme viděli jasný odklon od diktatury a neochotu diktátorské režimy nadále akceptovat.

Orientalista Arshin Adib-Moghaddam

Orientalista Arshin Adib-Moghaddam

To, co odlišuje Latinskou Ameriku od Blízkého východu, je přístup k náboženství a jeho role ve veřejném prostoru. Co když se nebude dařit politický nebo ekonomický přechod, nebude to pak příležitost pro islamismus?
V Latinské Americe, v zemích, jako je Venezuela nebo Bolívie, mají socialistické vlády legitimitu, neboť tam existuje silný sklon k populismu chávistického typu. Na Blízkém východě má politický islám určitou oporu ve veřejné sféře a kultuře. Ale také vidíme, že islám se demokratizuje a demokracie se islamizuje. Nevidíme ideologický islám, který je totalitní, ale spíše něco, co nazývám „postmoderní islám“, který není příliš ideologicky vyhraněný. Poslední ideologickou moderní revolucí byla revoluce íránská. A co se týče džihádistického typu islámu, ten nemá žádnou podporu; al-Káida nemá k těmto procesům co říci. Zato demokratizovaný islám má značnou šanci. Tak, jak to vidíme i v Turecku, kde Erdogan je výtvorem nových preferencí tureckých středních vrstev, jež jsou mnohem konzervativnější, než byly před dvaceti lety. Totéž se týká Egypta, kde příslušníci nové generace budou ve svých soukromých životech pravděpodobně mnohem více nábožensky vyhranění, než byli jejich rodiče. To však nebude mít za následek nějaký totalitní islám, nýbrž právě onen postmoderní islám, velmi „tenký“ a nepříliš ideologický.

Jste tedy optimistický i v případě Turecka? Někteří liberální Turci se obávají, že se tam kyvadlo po desetiletích vynuceného sekularismu příliš vychyluje k islamistickému způsobu uvažování.
Je to do značné míry otázkou momentálních politických zájmů a politické rétoriky premiéra Erdogana. On ví, odkud může čerpat hlasy. Je otázkou, do jaké míry věří tomu, co říká. Když se ale podíváte, jak funguje Turecko, bylo přirozené, že se po skončení studené války posune jinam. Protože dneska je mnohem významnější zemí, než bylo před dvaceti lety. Dnes je hráčem v západní Asii a severní Africe. A třeba v palestinské otázce je radikálnější než Írán. Na druhou stranu udržuje sice utlumené, ale přece jen dobré vztahy s Izraelem. Turecko si uvědomuje, že je kulturně součástí svého regionu. Snaží se také využívat ekonomických příležitostí, které zde má.

Až si prach po regionálních revolucích sedne, bude Turecko dominantní zemí oblasti?
Vždy tam bude řada hráčů. Vzroste například úloha Egypta, neboť prezident Mubarak vzdálil kdysi vlivný Egypt arabské společnosti a politice; Mubarak totiž byl vnímán jako loutka Západu. Ale jsou zde i další hráči, především Írán. A to nejen v západní Asii, nýbrž i v Afghánistánu, kde Turecko vliv nemá. Saúdská Arábie bude díky své armádě hrát úlohu zejména na Arabském poloostrově. Velkým hráčem bude Irák, vidíme to na situaci v Bahrajnu. Iráčtí šíité se vyjadřovali na podporu bahrajnských šíitů proti Saúdské Arábii mnohem hlasitěji než třeba samotný Írán. Bude to tedy mnohopolární řád. Země, které mají na rozdíl od Egypta a Turecka ropu a plyn, především Írán, mohou samozřejmě pracovat s mnohem větším rozpočtem.

Orientalista Arshin Adib-Moghaddam

Orientalista Arshin Adib-Moghaddam

Arabským světem prochází vlna revolucí, ale neviděli jsme velké demonstrace v Íránu. Proč?
Důvodů je několik. Opoziční Zelené hnutí, které se zrodilo po volbách roku 2009, bylo potlačeno, a vše je nyní pod velmi přísnou kontrolou. Opoziční vůdcové, jako je Karrúbí a Musáví, jsou odklizeni ze scény a drženi na neznámém místě. Opoziční hnutí tak přišlo o své hlavy. Přesto íránský systém do určité míry umožňuje stavět se proti státu, což v některých jiných zemích nemáte. Takže jsou tam pojistky, které umožňují napětí upouštět. Íránský režim také není zcela monolitní, objevily se například příznaky roztržky mezi prezidentem Ahmadínežádem a nejvyšším duchovním vůdcem Chamenejím. Uvnitř státu soupeří různé proudy. Jde o decentralizovanou politickou strukturu, kde je vliv nejvyššího vůdce vyvážen jinými silami. Není to tedy skutečná diktatura, a už vůbec ne totalitní režim, protože nemá schopnost kontrolovat každou část společnosti.

Existuje šance, že se Zelenému hnutí z roku 2009 podaří obnovit tlak na moc?
Nikdy jsem na existenci Zeleného hnutí nevěřil. Napsal jsem o tom tehdy článek do britského Guardianu a dostal jsem mnoho nesouhlasných dopisů, zejména od exilových Íránců, kteří mě přesvědčovali, že je to velká příležitost. Já jsem žádnou revoluci neviděl, ani žádné revoluční hnutí. Existuje hnutí za reformu, ale ne za revoluci. Írán je ještě pořád země v porevolučním stadiu, a nikoli předrevolučním. Svou revoluci už měli v roce 1979.

Co arabské revoluce znamenají pro Evropu?
Existuje mnoho výzev bezpečnostních i strategických, protože politický terén se mění. Vznikají vlády, které budou více naslouchat svým společnostem, a společnosti, které žádají zahraniční politiku nezávislou na Západu. Není náhoda, že Egypt a Tunisko nepodpořily intervenci v Libyi. Egypt také připravuje obnovu vztahů s Íránem, což tam bylo donedávna úplné tabu. EU a USA se budou muset připravit na to, že v regionu nastane situace, kterou budou moci mnohem méně kontrolovat než do loňského roku. I zde vidíme podobnost s Latinskou Amerikou, kde dříve byly vůči Západu mnohem poslušnější režimy. Tak jako není možné dělat imperiální zásahy do tamních záležitostí, nebude to možné ani v západní Asii.

Je to tedy cosi jako druhá vlna dekolonizace? Menší přímý politický vliv Západu, nicméně větší vliv západních idejí?
Určitě. Vždyť v arabských revolucích nezaznamenáváme žádný otevřený antiamerikanismus. Také Turecko spolupracuje s Evropou, ale sleduje i vlastní cíle. Osobně si myslím, že je to dobrá věc. Poslouží to totiž regionálnímu míru. Na Blízkém východě potřebujeme bezpečnostní strategii, která neslouží zájmům vnějších činitelů. Dosavadní pacifikovaná situace k ničemu nevedla, jen k mnoha neštěstím, jak to vidíme v Íránu, Afghánistánu i jinde. Je třeba nastolit režimy, kde vlády budou odpovědné lidem, což povede k mírovému vyústění. Až budou mít tyto státy vnitřní mír, budou v míru i s vnějším světem.

Afghánští vojáci hledí skrz okno v bráně na letišti v Kábulu poté, co tam jejich kolega postřílel několik lidí (27. dubna 2011)

Afghánští vojáci hledí skrz okno v bráně na letišti v Kábulu poté, co tam jejich kolega postřílel několik lidí (27. dubna 2011)

Jak hodnotíte postup západních politiků vůči arabským revolucím?
Evropská unie by měla mít mnohem nezávislejší politiku na USA než měla dosud. Projevovalo se to v řadě ohledů, jako byl Irák, izraelsko-palestinský konflikt, v poslední době Írán. Evropa by měla sledovat vlastní zájmy. Bude potřeba vtáhnout Írán do jednání. Politika jeho marginalizace a sankcí selhala. Íránský jaderný projekt je nezastavitelný, neexistuje jeho vojenské řešení. Všichni to vědí. A Evropská unie je pro tenhle dialog lepším partnerem než USA, protože netáhne na zádech onu historickou zátěž. Hrají zde úlohu i strategické úvahy. Například jak budeme transportovat budoucí ropu a plyn z Afghánistánu? Nebylo by lepší vést plynovod přes Indii, Pákistán a Írán než přes Rusko? Je to mimo jiné skvělá příležitost vyřešit indicko-pákistánské napětí. Rovněž libyjská operace byla chyba. Stávající situace představuje značný problém, který bude obtížné vyřešit i ve středně- a dlouhodobém výhledu. Evropa je s islámským a arabským světem úzce provázána a musí si to připustit.

Jestli libyjská operace byla chyba, dal byste tedy přednost tomu, aby Evropa v Libyi neintervenovala? I kdyby pak třeba musela sledovat, jak Kaddáfí masakruje opozici?
Kdyby se hned na začátku podařilo uspořádat konferenci se zastoupením regionálních hráčů, kde by zasedl Kaddáfí i opozice, to by byla správná cesta. Vlastně něco takového navrhoval Hugo Chávez a já jsem tento návrh považoval za nejlepší řešení. Také turecký premiér Erdogan usiloval o tento druh řešení. Kdyby hned na počátku byla nějaká diplomatická iniciativa, pak se domnívám, že Kaddáfí by nereagoval tak, jak nakonec reagoval. Když vidíte, že existuje nějaké jiné řešení, pak se zdráháte masakrovat vlastní obyvatelstvo. Vojenská intervence naopak násilí v Libyi zjitřila. Vidíte to i jinde. Kdykoli je někde zvenčí uplatněna vojenská síla, pak už se věci nedají zastavit a utrpí tím všichni. A my už to v Libyi vidíme, už i tam zahynuli civilisté při bombardování NATO. Nevěřím, že existuje vojenské řešení jakéhokoli konfliktu v této oblasti. Nemůžete lidi dobombardovat k tomu, aby se podrobili nebo abyste vojenskou intervencí vytvořili novou situaci. Kdo myslíte, že brání Kaddáfího režim? Ještě stále má určitou podporu, není to proto, že jen nakupuje žoldnéře. Co se pak stane se zbytky Kaddáfího režimu? Strategická diplomacie by věc vyřešila.

Je tedy Libye pro Západ dalším Irákem, ale blíž k evropským hranicím?
Nikdo neví, co je to vlastně to východolibyjské hnutí. To nejsou zdaleka jen liberálové a demokraté. Je tam spousta různých kmenových sil se svou vlastní agendou, a také džihádisté. Al-Káida se z té situace raduje, protože toto dění může začlenit do své verze světa o střetu Západu a islámu. Vojenské řešení tedy nebylo šťastné.

Venezuelský prezident Hugo Chávez a jeho dobrý přítel Muammar Kaddáfí

Venezuelský prezident Hugo Chávez a jeho dobrý přítel Muammar Kaddáfí

Tedy platí, že na rozdíl od optimismu, který jste vyjadřoval například ve vztahu k Egyptu, jste v případě Libye pesimistický?
Ano, protože tamní změny nejsou hnány kupředu jen společností, nýbrž se překrývají s vnějšími zásahy a nejdou ku prospěchu demokratických přeměn. Jsem zkrátka jednoznačným zastáncem diplomacie, co se týče zahraniční politiky, strategického uvažování, co se týče plánování politiky. A pevně věřím v demokratickou politiku a sociální spravedlnost.

Zakladatel a nejviditelnější postava al-Káidy, Usáma bin Ládin, je mrtev. Mění se tím na Blízkém východě něco?
Ve skutečnosti byla al-Káida politicky i ideologicky mrtvá už dávno. Nikdy neměla v arabském a islámském světě mnoho následovníků. A nedávná povstání za demokracii znamenají pro její ambice poslední hřebíček do rakve. Takže fyzická smrt bin Ládina přichází po jeho politické smrti. Nicméně mentalita „my proti nim“ – jak o tom podrobněji píšu ve své poslední knize – má i nadále podporu, zejména mezi extrémnějšími proudy Talibanu v Pákistánu a Afghánistánu.

Existuje síť institucí financovaných ze Saúdské Arábie, které propagují obzvláště uzavřenou ideologii. Ta je označovaná jako „islámská“, ale ve skutečnosti nemá žádný vztah k základním intelektuálním a filozofickým principům islámského myšlení, jak se během staletí vyvinulo. Vzájemná loajalita v oněch proudech je zajišťována směsí sektářské mentality a klientelismu, jenž je důsledkem ropných peněz. To znamená, že arabský svět a nearabské, převážně muslimské země, jako je Pákistán a Afghánistán, jsou chyceny mezi požadavky na sociální spravedlnost, nezávislost a demokracii, jak ji žádá většina tamních lidí, a mezi propagandu ideologické menšiny. Ta má úzké vazby na evropská fašistická hnutí například tím, že volá po xenofobní politice a podněcuje k násilí vůči „tomu druhému“. Ve skutečnosti pravice „tam“, na Východě, i tady, na Západě, podléhá mýtu o tom, že existuje střet mezi „islámem“ a „Západem“. A tak navzdory smrti bin Ládina je rozumné zůstat obezřetným a bojovat proti tomuto přesvědčení, kdekoli to zdvihne svou ohavnou hlavu.

Autor:


ZPRÁVY: Nepolíbili jsme prsten, komentoval Stanjura nezvolení Fialy do čela Sněmovny



Hlavní zprávy

Nejčtenější

U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Okamura i Filip ve vedení Sněmovny, Fiala ne. Podle ODS „nepolíbil prsten“

Předseda Úsvitu Tomio Okamura a šéf komunistů Vojtěch Filip a Martin Pecina...

Jan Hamáček z ČSSD, lídr komunistů Vojtěch Filip, poslanec Pirátů Vojtěch Pikal a šéf SPD Tomio Okamura byli zvoleni...



Muž přesvědčil policistu k demonstrativnímu oběšení, pak ho nechal zemřít

Sebevražda (ilustrační foto)

Policista z olomoucké krajské policie, který zemřel na začátku roku 2015, nespáchal dobrovolnou sebevraždu, ale byl...

Vzdejme se slova Vánoce, vyzval kněz křesťany. Už podle něj nemá smysl

SANTABĚH. Několik stovek běžců v kostýmech Santa Clause bylo možné pozorovat v...

Severoirský katolický kněz Desmond O’Donnell míní, že by nejen katolíci, ale vůbec všichni křesťané měli opustit výrazy...

Babiše překvapila urputnost policie. Jeho vydání podpoří pravice i Piráti

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš během rozhovoru pro MF DNES. (8. listopadu 2017)

Šéf ANO Andrej Babiš je překvapen „rychlostí a urputností“ policie, která v úterý znovu požádala o jeho vydání ke...



Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace...

Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora...

Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se...



Najdete na iDNES.cz