Irské Ne otřásá i českými plány na vstup do EU: nejen proto, že odpůrci brzkého rozšíření tím dostávají další argument proti rychlému vstupu nových členů. Irsko bylo "vzorovou zemí" unie, a hlavně díky její pomoci se dostalo na dnešní úroveň. Když se teď postavilo odmítavě proti unijním záměrům, je to důvod k zamyšlení nejen pro EU.
Odpor Irů je však logický. Pro členy unie je velmi snadné zakrýt tu vlastní odpovědnost a vyhnout se postihu za jakkoli špatná či nepopulární rozhodnutí. To se zdá výhodné: každý politik může přes Brusel řešit domácí problémy, pro něž nemá oporu ve vlastním parlamentu a u svého lidu - stačí, když z nich udělá evropský problém a protlačí si své řešení v Bruselu. S ním pak už smete každý odpor doma.
Pocit bezmoci, který musí lidé cítit tváří v tvář tomuto postupu, zajišťuje už předem silný odpor ke každé úpravě rozhodovacích pravomocí EU. Unie však musí rozhodovat a musí se měnit tak, aby v ní mohlo koexistovat třicet i více zemí. Vzniká tak slepá ulička, z níž jsou jen dvě cesty: buď unii zlikvidovat, nebo ji změnit, aby nevytvářela u lidí pocity bezmoci.
V hlasování Irů se odráží nedůvěra k nesrozumitelnému monstru, jakým dnešní unie je. Tady je nutné začít: unie musí dostat podobu, které lidé rozumějí. Musí také sloužit i k jiným věcem než jen k pohodlnému řešení domácích problémů "přes Brusel". Bylo by dobré, kdyby se politické elity Evropy daly touto cestou - než se někdo pokusí strhnout EU na cestu k nebytí.
