Ohlasy na nynější schůzku tří evropských es - Blaira, Chiraka a Schrödera - ukazují, že tohle nebezpečí je ve vzduchu. "Evropa nepotřebuje žádné direktorium. Celé je to velká hloupost," prohlásil Silvio Berlusconi.
Česká republika a dalších devět států, které v květnu vstoupí do unie, tak nevědí, na čem jsou. Vcházejí do domu tolerance a blahobytu, nebo do hroutící se lepenice? Po nedávném krachu bruselského summitu o ústavě není nic jisté.
Dokonce se zdá, že současný vývoj dává za pravdu euroskeptikům, kteří vždy tvrdili: společný trh ano, superstát třikrát podtržené ne. Podržíme-li Delorsovo přirovnání, grandiózní rozšíření udělalo z poklidného mariáše poker.
Hráči podezíravě hledí jeden na druhého a blufují. V Bruselu velké státy ztroskotaly se svým požadavkem na to, aby byla jejich síla vyjádřena v hlasovacích právech, na tvrdošíjném odporu Polska a Španělska. Nejmocnější muži Evropy nyní hledají cestu k tomu, jak ústavu prosadit a nezpůsobit další kolaps.
Jenže i jejich postoje jsou velmi vzdálené. Zatímco Schröder a Chirac by přijetí ústavy považovali za velké politické vítězství, Blair je pro ni sice také, ale vůbec by mu nevadilo, kdyby byla přijata například v roce 2100.
Bez rámcové shody velké trojky však není možné zlomit odpor Polska a Španělska a tak říkajíc "umravnit" malé státy včetně České republiky, které se hlásí o slovo a kritizují taková opatření, jako je přechodný zákaz práce v bohatších zemích.
Evropská říše, kterou založil Karel Veliký, tu už jednou byla. O jejím osudu také rozhodovali nejmocnější králové. Moderní direktorium nechce nikdo, snad ani direktoři. Ale bez něj to, jak se zdá, nejde.
Jenže je tohle ještě pořád rovné společenství států, nebo nová říše? V této chvíli vedou cesty oběma směry. Silná a spravedlivá Evropa vznikne pouze tehdy, když velcí dokážou zkrotit své ambice a malí včetně Česka budou tvrdě bojovat za svá práva.
