Právě na molekulu trilobolidu se soustředí práce týmu kolem Kmoníčkové. „Výzkum je nadějný,“ říká. Důkazem je patent platící zatím jen pro Česko.
Eva KmoníčkováJe jí 55 let. Mezi roky 1996 a 2003 působila jako odborný asistent ve Farmakologickém ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2004 se stala vědeckou pracovnicí Ústavu experimentální medicíny AV ČR. Od roku 2015 je vedoucí Ústavu farmakologie a toxikologie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni. |
Vědci přišli na to, že trilobolid zabíjí nádorové buňky jiným mechanismem účinku než stávající léčiva, a navíc může měnit imunitu tak, že je to pro nádorovou buňku nevýhodné. Původní molekulu proto různě chemicky mění a zkoušejí, co to s nádorovou buňkou udělá.
A tiše doufají, že si jich všimne bohatá farmaceutická firma a získají potřebné finanční prostředky, které v Česku na farmakologické projekty chybějí.
Jste velkou propagátorkou využití rostlin ve farmakologii. Proč?
Nejde o propagaci, jde o fakt, přírodní látky jsou základem 75 procent léčiv, které jsou na trhu k dispozici. A to, že už se přírodní látka vyrábí synteticky nebo je částečně syntetická, je podružné. Třeba lék obsahující digoxin ke zlepšení funkce srdce je z náprstníku vlnatého. Ne všechny látky z rostlin se však dají i přes pokročilé chemické metody izolovat.
I váš trilobolid je přírodní látka.
Chemicky je to seskviterpenový lakton. Podobné látky se nacházejí například v hlávkovém salátu, dodávají mu charakteristickou hořkou chuť. Laktonů jsou desítky a my máme jeden, který má jiné biologické vlastnosti, jež ho předurčují k léčbě rakovinných nádorů a ovlivnění imunitního systému. Imunitní systém souvisí s mnoha chorobami, i nenádorovými.
Jak jste na molekulu trilobolidu přišli?
Z timoje trojlaločného byla izolována v roce 1986 v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. Kolegové se už tehdy zabývali medicínským využitím léčiv přírodního původu. Proto izolovali spoustu jiných laktonů, mezi které trilobolid patří. A pak se dlouho nic nedělo. Následovala náhoda, taková pracovně nepracovní, schůzka s kolegou z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR Jurajem Harmathou. My měli jednu experimentálně používanou látku, on měl jinou velmi chemicky příbuznou. Řekli jsme si se Zdeňkem Zídkem z Ústavu experimentální medicíny, že ji prostudujeme, a zjistili jsme, že má jednu velmi zajímavou vlastnost. Zvyšuje totiž hladinu vápníku v buňce. Když je hladina příliš velká, tak buňka umírá.
Takže jste uvažovali o tom, že byste s pomocí této molekuly mohli zneškodňovat rakovinné buňky?
O tom uvažujeme stále, i proto opakovaně žádáme o granty. Teď nám jeden končí a podáváme žádost o další. Během bádání, které začalo přibližně v roce 2006, jsme totiž přišli na to, že trilobolid má další vlastnost, jejíž objev jsme si nechali patentovat. Zjistili jsme, že má vedle schopnosti zvyšovat vápník v buňce i takzvané imunomodulační účinky. Dokáže měnit imunitu.
Když trilobolidem působíte na imunitní buňku makrofág, ta syntetizuje určitý typ látek - peptidů, které mohou organismu velmi prospívat. Více nám řekne další výzkum, kdy kolegové chemici budou trilobolid dále modifikovat například tím, že na něj budou navazovat další látky a my farmakologové budeme vzniklé látky zkoušet. A to s jediným cílem - zabít buňku rakovinného nádoru. Ovlivňování imunitního systému je dnes jednou z protinádorových strategií.
Co můžete objevit?
Může to být nové léčivo s novým mechanismem účinku. Na léčbu rakoviny už máme několik typů látek, které mají různé mechanismy účinku, ale tento dvojitý mechanismus je nový. Látku podobnou našemu trilobolidu s názvem thapsigargin, zkoumají od 80. let minulého století kolegové, nebo je možné říci konkurenti, z Dánska. Thapsigargin už je ve druhé fázi klinického zkoumání.
Kam tedy míří vaše bádání?
Jeden grant jsme dostali na zkoumání chemických modifikací molekuly trilobolidu. Zjišťovali jsme, jaký je vztah mezi její strukturou a jejím účinkem. Zkrátka když ji malinko pozměníme, co se s nádorovými a imunitními buňkami stane. Na trilobolid se cíleně snažíme navázat jiné struktury tak, aby vzniklé semisyntetické deriváty rozpoznaly nádorové buňky. To je takzvaná cílená farmakoterapie.
Než vědci objeví nový lék, musí do koše hodit tisíce látek, které léta zkoumají. Není to pro vás demotivující?
Někdy vyjde jedna molekula a zkoumá se jich sto tisíc i víc. A není to demotivující, protože se snažíme stále přicházet na něco nového. I negativní výsledek je posun vpřed. Pak tedy molekulu zmodifikujeme jinak, navážeme na ni něco jiného a čekáme na výsledek. Je to velmi vzrušující. Člověk v sobě musí mít ambice a chtít posunout výzkum dál, jinak by se do vědy pustit nemohl. Musí být zvídavý, peníze nejsou hlavní motiv.
My jsme zkrátka oblast akademického výzkumu, kdy můžeme svou znalostí biologických, fyzikálních a chemických vlastností konkrétní látky přispět do mozaiky informací. Potom nastoupí farmaceutická firma, která využije stávajících poznatků a látku zkoumá v klinických studiích. Když jde vše velmi dobře, trvá to sedm let, dalších sedm let je látka v klinickém zkoušení. Patnáct let se udává jako standardní délka, než vstoupí lék na trh. Ale jsou léčiva, jejichž vývoj trvá třicet let.
Jsou ale i léky, které se vyvíjejí kratší dobu.
Vývoj léčiva není v dnešní době kratší, pouze se o několik měsíců může zkrátit registrace. Musí to být ale řádně zdůvodněno. To se provádí na úrovni lékových agentur.
A váš tým je v jaké fázi bádání? Na začátku, nebo uprostřed?
Ve fázi preklinického výzkumu. Musíme pokračovat a doufat, že si výsledků všimne řekněme nějaká transferová instituce v oblasti farmaceutického průmyslu. Výzkum a vývoj jednoho léčiva je velmi nákladná záležitost pohybující se ve stovkách milionů dolarů. To už je mimo možnosti akademického výzkumu. Říkáme si, že to může být klidně naše molekula, která se prosadí v konkurenci dalších sta tisíc. Měli jsme totiž svým způsobem štěstí, že má trilobolid specifické účinky a může být využit v imunoterapii nebo v protinádorové terapii.
Co vás tedy v práci nejvíc demotivuje?
Neskutečně narůstající byrokracie. A to v době, kdy by se díky elektronizaci, IT technologiím měly věci spíše zjednodušovat. Není čas a klid na práci. Vždy se ptám sama sebe, jak právě došlé další opatření přispěje ke zvýšení kvality vědy a výuky. A jednoznačně si na tu otázku odpovím. V této souvislosti doporučuji k přečtení knihu Paula Liessmanna Hodina duchů. Nebojte se, je psána s vtipem.
Máte nějaký vzor?
Mnoho kolegů je mi vzorem a vzájemně se psychicky podporujeme. Ale z nedávné doby mě napadá zajímavý příběh o jedné látce rostlinného původu. V roce 2015 získala Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu čínská profesorka TchuJou-jou, které je 86 let. Při studiu starých čínských textů v 50. letech narazila na informaci, že květina Artemisiaannua, česky pelyněk roční, léčí malárii.
Zaujalo to americkou farmaceutickou firmu, která látku dopracovala do antimalarického léčiva s účinnou látkou zvanou artemisinin. Zajímavé na ní je i to, že je chemicky příbuzná našemu trilobolidu, a některé další deriváty jsou ve stadiu klinického zkoušení jako látky protinádorové, antiparazitární a imunomodulační.
Kolik byste potřebovala peněz, abyste si splnila všechny své badatelské sny?
Bojujeme o peníze na výzkum, ale stále více si říkám, že klid na práci a peníze jsou spojené nádoby. Pokud nemáte jistotu, že alespoň základně a kontinuálně zabezpečíte práci svému týmu, nemůžete přemýšlet dost dopředu. Může se stát, že se ztratí kontinuita výzkumu, a to je zhoubné a pro společnost neefektivní.
Myslím, že to platí i mimo oblast vědy. Představte si, že by vrcholový sportovec rok netrénoval a nevěděl, jestli ještě bude mít šanci trénovat. Ano, mám jeden sen, aby politici pochopili, že výsledky vědy se nedají změřit a zvážit tak, jak jsme zvyklí z obchodů, a pokrok uvidíme v delším časovém horizontu.
