Z pohledu ekonomie také neproběhl žádný zázrak, ale pouhá technická operace: do oběhu vyrazily společné bankovky. Mnohem důležitější bylo dřívější vzájemné svázání národních měn. Tehdy se také sjednocování prokousalo přes největší úskalí.
Nejvíce mu snad obětovali Němci. Svoji silnou a skvělou marku museli spojit s málo důvěryhodnými měnami do jakéhosi koše, který už na burzách zažil nejeden společný pád. Ukázalo se, že rozpuštění ekonomických hranic nemusí národní nevraživosti jen oslabovat, ale také je může znovu vytáhnout na povrch.
Integrace sice vdechla život jednotné Evropě, ale zároveň ukončila to, co ji drželo celá staletí na špici pelotonu. Totiž nesmírnou pestrost jednotlivých zemí, zemiček a knížectví, které mezi sebou musely klikatě soupeřit o vzácný recept na svobodu a prosperitu.
Špatní vládcové, mizerné zákony či vysoké daně jasně ukazovali, kudy cesta nevede. Úspěšní a pracovití se naopak stali vzorem nejen zbytku kontinentu, ale i světa.
Co je euro? Cesta zpět do čela, nebo jen pokus slabších svézt se na úspěchu bohatých? Vždyť ještě nedávno by leckterá evropská země mohla být prototypem špatného hospodáře. Zatímco dřív by se jí ostatní zdaleka vysmáli, dnes by na její rozmařilost doplatilo půl kontinentu.
Selhání proto není dovoleno, i to je pokrok. V zájmu Evropy. Nemůže být dál roztříštěná ve svých pokusech a omylech, když globální soutěž přesáhla hranice států a vede se mezi světadíly. Zůstane právě ten náš onou solí světa? Nevíme.
Současná Evropa, poučena historií světových válek, totalit a hospodářských hokusů, chce dát na všechny otázky optimistickou odpověď. Věří, že kýžený recept na prosperitu konečně našla. My, adepti před branami, věřme, že se jej bude i držet.
