Tyto drobné cestovatelské nepříjemnosti však znamenaly pro občana EU vážný problém: může využívat volný pohyb osob, zboží i kapitálu po celé unii, ale bez společné měny. Sama EU odhaduje, že konec neustálých výměn peněz a dalších překážek, které s tím souvisí, může pomoci růstu ekonomiky až o půl procenta.
Hlavní námitka proti euru naopak říká, že různé země prožívají ekonomický vzestup a zpomalení v různé době, a proto je prý třeba, aby si i nadále samy ordinovaly svoji měnovou politiku včetně výše úroků. Takový argument však dávno přestal platit. Pád vnitřních hranic změnil Evropskou unii.
Už není souborem jednotlivých ekonomik, ale především obrovským jednotným trhem, stejně jako USA. Americe se měnová politika stejná pro všech padesát států dokonale osvědčila. I když se Kalifornie vyvíjí úplně jinak než Vermont, přesto neslyšíme, že by chtěl vystoupit ze Spojených států jen proto, že by jeho podniky uvítaly jiný měnový mix.
Chtít jiné podmínky třeba pro Švédsko a pro Řecko by znamenalo totéž, jako kdyby si Slezsko usmyslelo, že bude mít své vlastní peníze. Pod záminkou, že se jeho podnikům zrovna daří hůř než Praze, a proto potřebují peníze na menší úrok, zavedl by ostravský hejtman měnu radegast. Vůbec by si nepomohl.
Monetární politika totiž nikdy nevyhoví všem. Dvě firmy na stejné adrese mohou jásat i protestovat zároveň. Důležité je, že se jim už dávno otevřel jednotný trh, na kterém budou od ledna díky jednotné měně podnikat ještě svobodněji. To pro ně znamená víc než teoretické diskuse o optimálním nastavení úrokových měr pro Lucembursko.
