Euroskeptici měli v Estonsku dlouho nejlepší šanci zvrátit trend, kdy jedna země za druhou dává svůj souhlas ke vstupu. Ještě v červnu, kdy své ano unii říkali Poláci a Češi, převažoval u Estonců odpor.
V neděli však už nikdo příliš nepochyboval, že i osmé hlasování v zemích, jež mají v roce 2004 vstoupit do EU, vyzní kladně. Paradoxně k tomu přispěly i vzpomínky na Moskvu. Na tuto strunu hráli místní politici nejraději.
"Máme na výběr mezi takovou vnější hranicí EU, která povede mezi námi a Ruskem, nebo takovou, která povede mezi námi a Lotyši či Litevci," varoval obyvatele estonský prezident Arnold Ruutel a dodával, že "s naším ano se konečně dostaneme ze šedé zóny mezi unií a Společenstvím nezávislých států" (tedy Ruskem).
Na pomoc mu přispěla i finská prezidentka Tarja Halonenová, která se zase odvolávala na jazykové spříznění se státy v EU. "Se svým ano se Estonsko může zapojit do sféry ugrofinských jazykových vlivů. Náš způsob myšlení je velmi podobný a v rozšířené Evropě můžeme vytvořit (vlastní) skupinu," tvrdila.
V Evropě jsou kromě Estonska už jen dvě země, kde semluví ugrofinskými jazyky: z nich Finsko už v unii je a Maďarsko do ní záhy vstoupí.
Od Estonců však nikdo nečekal "skorokomunistické" devadesátiprocentní ano pro vstup jako na Slovensku či v Litvě. Poslední odhady uváděly, že připojení k unii má jistou podporu u 56 procent lidí.
Lidé měli pro své rozhodnutí podpořit unii různé důvody - nejen politické. U řady z nich rozhodovala vzpomínka na Sovětský svaz a strach o svobodu země, jiní hlasovali s ohledem na ekonomické výhody vstupu nebo jen "pro naše děti". Postarší manželský pár v Tallinu zase hlasoval pro vstup, "protože jsme jezdili po Evropě a není tam tak zle, jak někteří u nás tvrdí".
