(ilustrační snímek)

(ilustrační snímek) | foto: Dan Materna, MAFRA

Estébácký seznam – najdu tam, co neznám?

Telefonoval mi tuhle kamarád, po delší době, a měl naspěch – našel se na seznamech. Těch Pencových. Vůbec to prý nečekal, ale byl tam, záznam mu vystavili v půli 80. let, při prvním a posledním sezení na StB po příchodu na studia do Prahy. A hned se pídil po telefonech na bývalé spolužáky, aby je obvolal – bude to tak lepší, než si ho najdou sami.
Reklama

Nešlo přitom o nic vážného, jen kandidát tajné spolupráce, ten titul má nejeden disident.

A tak jsme po čtvrtstoletí zase jednou pitvali minulost. Nás kluky, co jsme spolu tenkrát chodili, si zvali kvůli ideologickému tápání do Bartolomějské docela často. Kamarád jim tehdy unikl úskokem, byť ponižujícím. Tvrdil, že je ňouma, který si nic neumí nechat pro sebe, svěří se a bude po utajení. To se estébákům v džínách plísňácích nelíbilo, hledali onačejší kosy.

Jaké, vyložil mi nedlouho po revoluci jiný estébák, po určitém váhání ochotný podebatovat u kafe, bez diktafonu či zápisníku. Podmínkou fungující kolaborace prý byla dobrovolnost, chuť vstoupit do hry. Podle interních směrnic neměli donašeče lámat, což neznamená, že na ně nepouštěli hrůzu. A taky měli zvláštní supervizi. Sledovali ty, kteří udávají, a v kvazipsychologických hlášeních hodnotili jejich chování.

Signálem, že se spolupracovník "chytl", býval obrovský nárůst sebedůvěry na pracovišti. Ochotník začal žít s pocitem, že kdyby něco, zaskočí do konspiračního bytu, popovídá si s chápavými soudruhy a ti mu pomohou – když už on pomáhá jim. Možná někde uvnitř věděl, čeho se dopouští (alespoň zpočátku), začal si však své jednání omlouvat, pořád dokola. A v té samomluvě úplně rozpustil vědomí, že dělá něco zlé. Když se pak režim otočil, byl stvořením, které se nemůže přiznat. Nemá k čemu. Nemá čím.

Proto ta nekajícnost, tolik hněvající sudiče nové generace. Potíž politických hříchů je v tom, že je mají vždycky jen a jen ti druzí. Zatímco klasické učení o hříchu počítalo s tím, že je dědičný a nevyhýbá se ani tobě, ani mně, k "seznamové čistotě" zejména mladší ročníky přišly jako slepí k houslím.

I proto jsou seznamy takové, jaké jsou – mají minimální vypovídací hodnotu. Kamarád moc sebevědomí neměl, nikoho neudal, a stejně tam je. Vždycky to bude hnus, nerozředěný, ubližující i po letech, zavádějící. Neříkám nezveřejňovat – jen se ve svazcích musíme konečně naučit číst.

"Jinak se neubráníme množení nových vin," napsal Adam Michnik ve výzvě Vztek, hanba, smutek a hrdost z roku 2006. "Ne už těch, jichž se dopustil mocenský tábor, nýbrž těch, které spáchali pobouření žalobci a mstitelé. Tyto viny jsou samozřejmě jiného druhu, vždyť také nadešel jiný čas a jiný mrav. A přece to pohrdání lidskou důstojností protivníka, ta neúcta k doložené pravdě, to nahrazování zásadní debaty prokurátorským vyšetřováním – to vše vede k domněnce, že gen bolševické podlosti, gen homo sovieticus, je hluboce zakořeněn v našem veřejném životě. Po porážce komunismu s nelidskou tváří vidíme rysy antikomunismu s bolševickou mentalitou."

Reklama
Reklama
Reklama