Milada Emmerová se usmívá, poskytuje jeden rozhovor za druhým a tváří se vstřícně.
Má sklon mluvit košatě a uhýbat z otázek. Základní průpravu, jak si hned "nenabít ústa" ve výbušném křesle, bychom tímto u nové ministryně měli.
Jak dlouho myslíte, že se udržíte?
Když už jsem to vzala, tak bych ráda dokončila řádné volební období, tedy do roku 2006.
Ptám se proto, že ministři za ČSSD, kteří proplouvali s úsměvem a do razantních změn se nepouštěli, vydrželi do voleb, ti razantní předčasně skončili. Do které skupiny se zařadíte vy?
Já myslím, že u mě budou oba přístupy namíchané.
V čem budete ta usměvavá?
Nebudu měnit personální složení ministerstva, naopak všem zaměstnancům poděkuji, protože si umím představit, jak je to obtížné, když se někomu pořád mění šéf.
Myslela jsem ve zdravotnictví jako takovém.
Zatím nechci měnit nic, dokud nebudou přijaty klíčové zákony. Dokud si jasně neřekneme, jakou chceme úroveň zdravotní péče, jak by měla být dostupná. Tady se pořád řešilo jen financování a ono to tu zdravotní péči zdeformovalo.
To se pak dozvíte, že doktor, když má pro ten den splněné body, je schopen přes sestru vzkázat pacientům, aby přišli - případně byli dovezeni - až zítra.
Chtěla bych, aby se lékaři soustředili na to, proč vůbec šli medicínu studovat a že jejich hlavním úkolem je pomáhat nemocným, a ne jen hlídat, zda nepřekročili nějaké limity a jaký bude zisk.
To jim chcete nařídit?
Dám jim to jako podnět k zamyšlení, jak by bylo jim v pozici nemocného, a věřím, že ti poctiví si řeknou: To je pravda, to už neudělám.
Takže budete taková ministryně-kazatelka?
To ne, ale vycházím ze své 37leté praxe, během níž mne uspokojovalo, že pacient odešel po svých, poděkoval mi a nestěžoval si. Na mne si nikdo nikdy nestěžoval.
Lékaři vám asi namítnou, že z nich bude taky vyzařovat uspokojení, když se nebudou muset den co den dohadovat s pojišťovnou, kolik pacientů smějí ošetřit, a budou za práci dobře a legálně oceněni.
V tom mají naprostou pravdu, ano. A oceňuji odvahu Davida Ratha, který to poprvé otevřeně pojmenoval.
Takže jsme zpátky u peněz. Myslíte, že zdravotnictví vydrží ještě dva roky bez nepopulárních kroků?
(Ministryně začíná obsáhlým rozborem toho, jak začínaly fungovat zdravotní pojišťovny.) Měla by se udělat racionální rozvaha.
Uhýbáte z otázky.
Dobře, tedy pokud se podaří prosadit klíčové zákony a udělat ten mnou omílaný pořádek, potom nemám strach.
Jestli to necháme jít cestou chaosu, kdy pojišťovny tvrdí, že nemají peníze, a přitom uzavírají smlouvy s dalšími a dalšími ordinacemi, kdy každá nemocnice dělá všechno, aniž na to má peníze, přístroje i personál, kdy lékaři budou dělat i 93letému stařečkovi rozsáhlou a nesmyslnou operaci endoprotézy, místo aby brali jeho stav jako přirozený konec životní pouti..., pak to skutečně může dospět do stavu, kdy zdravotnictví bude fungovat tak, že kdo na to má, ten snad bude zdravý, kdo nemá, ten má smůlu.
Vždyť i reforma, která se udělala na Slovensku, vedla, jak jsem slyšela od jednoho slovenského kolegy na kongresu - k sociální eutanazii.
To znamená...
... že kdo není solventní, nemůže si třeba dovolit jít k lékaři a eventuálně zemře.
Myslíte vážně, že někdo umře proto, že nemá padesátikorunu na poplatek za návštěvu lékaře?
A víte, že jo? Kdo nemá skoro na nájem a slušné jídlo, tak si návštěvu rozmýšlí, až je třeba pozdě. Já nevylučuji, že jednou k myšlence spoluúčasti dospěji, ale teprve až se přesvědčím, že jsou další peníze nutné.
Připusťte ovšem, že se dnes mnohde musí dávat pod stolem. Umožnila byste aspoň to, aby si lidé mohli legálně připlatit za nadstandard?
Ano, ale nemůžeme o tom mluvit, dokud nemáme určené, co je to standard. Někde je standard dvoulůžkový pokoj se samostatným WC, jinde, konkrétně v porodnici v Plzni, leží osm žen na jednom pokoji a ještě přes něj procházejí do svého pokoje další. Tak to je podstandard nebo co?
Stále mi není jasné, co vlastně chcete za ty dva roky udělat?
Chci především spolupracovat s hejtmany na tvorbě sítě nemocnic. Je nespravedlivé, že vždycky, když přijde finanční krize, je na prvním místě heslo: zvýšíme platby občanů. A přitom víme, že tamhle je zbytečně tolik ordinací a nemocnic. Proč v tom neuděláme pořádek?
To je ovšem otázka pro vás, paní ministryně.
Já to nemůžu nikomu nařídit, když nemám zákon, který řekne, kolik má kde být na počet obyvatel nemocnic a lůžek. Ale abyste mi rozuměla, já teď - 5. srpna 2004 - nechci rušit žádnou nemocnici.
Každá, která vznikla, má právo na existenci, měla by zůstat jako světýlko, v němž se třeba bude poskytovat víc ošetřovatelská péče, ale kde zůstane aspoň úplně základní zdravotní péče pro lidi, kteří nemají auto a jsou sami.
Teď je 5. srpna a zdravotnictví hrozí koncem roku ztráta až 20 miliard. Co uděláte, až zase lékaři nebudou dostávat zaplaceno? Zase jim přisypete ze státní kasy?
To bych nerada. Ale bylo by například dobré zkontrolovat peníze, které ministerstvo financí dalo nemocnicím koncem loňského roku. Mnohé nemocnice se totiž přeměnily na obchodní společnosti, v nichž stará část nese dluhy a nová vytváří zisk. A ještě se před tou přeměnou nápadně zadlužily.
Ale znovu opakuji, že chci rozjet heslo: Peníze až na posledním místě. Dokud do zdravotnictví nevstoupí morálka, neuzdraví se. Když se na mě v parlamentu někdo obrátí, že mu něco je, neřeknu mu, že nemám čas, i kdyby se mělo prohrát nějaké hlasování.
Zdravotnictví je veřejná služba a nakonec už Marie Terezie takové kroky zavedla a já bych chtěla být její pokračovatelkou. (Ministryně se při té větě sama začne smát a vykřikne:) Doufám, že to teď nebude moje přezdívka!
