„Proč má Moravec holou hlavu?“ - „Aby to Němce nešimralo, když jim leze do zadnice.“ Tenhle starý vtip se prý v různých podobách vyprávěl za Protektorátu. Řeč v něm byla o muži, jehož jméno se stalo synonymem české kolaborace s nacisty. Emanuel Moravec přitom ještě před Mnichovskou dohodou patřil k těm nejhlasitějším příznivcům obrany proti Třetí říši.
Původním povoláním byl Emanuel Moravec ale technický úředník. Narodil se 17. dubna 1893 do rodiny pražského obchodníka, v roce 1912 maturoval na průmyslovce a brzy poté nastoupil do zaměstnání. Kariéru v oboru ale neudělal. Přišla světová válka a Moravec byl hned na jejím začátku odveden. Narukoval, absolvoval výcvik na velitele kulometného družstva a v únoru roku 1915 vyrazil na frontu.
Novináři ve stínu hákového křížeTento článek vyšel v rámci seriálu Čeští novináři ve stínu hákového kříže |
Emanuel Moravec se vždy považoval za vlastence. Například v sedmnácti vystoupil z Římskokatolické církve, čímž chtěl dát najevo svůj názor, že církev je proti Čechům. S Rakousko-uherskou monarchií rozhodně nesouhlasil. Cítil se být Slovanem. Proto se mu ani moc nechtělo na frontě bojovat proti jiným slovanským národům.
Už v březnu roku 1915 - vlastně poprvé, když se dostal do boje - se vzdal Rusům. Následovala dlouhá cesta z východního Slovenska až do zajateckého tábora v uzbeckém Samarkandu. V zajetí se Moravec snažil vstoupit do českých jednotek, které bojovaly proti Rakousku. Ale protože na přijetí do České družiny čekal marně, vstoupil, jako mnoho jiných českých zajatců, do srbské dobrovolnické armády.
Když vznikly československé legie, Moravec brzy přestoupil k nim. Velkých bitev u Zborova a Bachmače se ale nezúčastnil - v době té první se jeho útvar teprve formoval, v době té druhé byl zase na důstojnickém odborném kurzu. Nicméně i tak si vybudoval pověst pečlivého a spolehlivého důstojníka, který své muže vedl přísně, ale měl jejich důvěru.
Moravec také, už v době, kdy boje na východní frontě ustaly a legionáři vyrazili na dlouhou cestu za evakuací do Francie, objevil, že ho baví psaní. Jeho první odborný článek pro časopis Československý voják byl přijat dobře, a tak psal dál. Využíval přitom znalosti z důstojnických kurzů, které se snažil předat mužstvu.
Protektorátní ministr školství Emanuel Moravec (vpravo) při návštěvě protivínského výcvikového tábora Kuratorium pro výchovu mládeže. (květen 1943)
Psaní mu už zůstalo. Podobně jako povolání vojáka. Když v srpnu 1920 dorazil do vlasti i se svou těhotnou ženou Helenou, dlouho neváhal a přihlásil se k československé armádě, která slibovala slušné zajištění. V následujících letech se Moravec dobře osvědčil jako zpravodajský důstojník na Podkarpatské Rusi a tak ho nadřízení poslali studovat na Vysokou školu válečnou v Praze.
Přítel komunistů a proces s Gajdou
Studium dokončil s překvapivě špatnými výsledky, což ale nemělo vliv na jeho nadějnou kariéru. Mnohem více ji mohlo ohrozit Moravcovo zapletení do politických záležitostí, přesněji do procesu s generálem Radolou Gajdou (obviňovaným mimo jiné ze špionáže pro bolševiky). Toho znal už ze srbské armády a Ruska a vztahy mezi nimi nebyly zrovna dobré.
Moravec v řízení proti Gajdovi figuroval jako důležitý svědek, sám byl přitom ale očerňován a označován za bolševického sympatizanta. Smítko pravdy na těch pomluvách snad bylo - některé zdroje naznačují, že Moravec v době svého působení u legií zastával spíše levicové postoje. Podle knihy Až na dno zrady historika Jiřího Pernese to naznačují jak jeho přátelské vztahy s komunisty mezi legionáři, tak třeba jeho příspěvky v časopise Návrat, do něhož přispíval během plavby do vlasti.
Anatomie zradyV dubnu 2020 má v České televizi premiéru výpravný historický film Anatomie zrady s Mariánem Labudou ml. v hlavní roli Emanuela Moravce. Snímek režíroval Biser A. Arichtev.  Ondřej Vetchý a Marián Labuda ml. ve filmu Emanuel Moravec - Anatomie zrady |
Moravec nařčení ze spojení s bolševiky odmítal a nakonec celou kauzu ustál. I na přímluvu prezidenta Masaryka, který se chtěl Gajdy zbavit. S prezidentem měl Moravec vůbec dobré vztahy. Poprvé se setkali už v Rusku. Voják si prezidenta velice vážil a považoval ho za obrovskou autoritu. Když v roce 1937 Masaryk zemřel, dokonce držel čestnou stráž u jeho rakve, což pro něj byla nepochybně velká čest.
Ale zpět do dvacátých let, kdy Moravcova hvězda pomalu stoupala. Nadřízenými byl považován za skvělého důstojníka, v posudcích byl vždy chválen. Kromě vojenské služby pořád psal. Nejprve odborné články do vojenských časopisů, později se mu dokonce podařilo publikovat v prestižní Peroutkově Přítomnosti a navázat spolupráci s Lidovými novinami, kam přispíval pod pseudonymem Stanislav Yester. A k tomu ještě psal, překládal a redigoval knihy. Pozornost mu získala třeba dvoudílná kniha Obrana státu, kterou sepsal na popud prezidenta Masaryka. Později také stíhal ještě učení na Vysoké škole válečné.
Plukovník, který toužil po uznání a slávě
Jeho úctyhodná činorodost vycházela částečně z touhy po uznání a slávě, ale především z nutnosti. Společně se ženou a dvěma syny vedl nákladný styl života, a tak se často ocital ve finanční tísni. To dokládá třeba skandál, jehož aktérem se Moravec stal v polovině dvacátých let. Tehdy měl funkci v legionářském nakladatelství Čin, z čehož vyplývalo právo na nákup knih se slevou. A Moravec knihy se slevou nakupoval - ale pak je prodával za plnou cenu do knihovny svého útvaru. Vydělal si tak desítky tisíc korun. Na podvod se ale přišlo a on byl za trest přeložen do Znojma. I přes tuto trapnou nepříjemnost se ale Emanuel Moravec stal populární osobností armády a byl považován za uznávaného odborníka na vojenství.
Počátkem třicátých let přišlo povýšení na plukovníka. A také třetí potomek. Moravec se rozvedl s manželkou Helenou a vzal si mladší Pavlu, která mu porodila syna Pavla. V novinářské tvorbě se držel armádní tematiky, ale čím dál víc se věnoval také politice. Tak začala být patrná jeho náklonnost k režimům tvrdé ruky, konkrétně k fašistické Itálii. Podle Jiřího Pernese způsobila rozruch zejména drobná kniha o italsko-etiopské válce, v níž se plukovník vyjádřil pro diplomatické sblížení s Mussoliniho Itálií, kterou považoval za možného důležitého spojence pro Československo.
Ministr školství a osvěty Emanuel Moravec (vpravo) uděluje v Černínském paláci Čestný štít Protektorátu říšskému ministru pro Čechy a Moravu K. H. Frankovi. (červen 1944)
Před hrozbou nacistického Německa ale Moravec/Yester ve svých článcích varoval a obával se Hitlerových snah o rozšiřování „německého životního prostoru“. Mobilizaci v roce 1938 jednoznačně přivítal. Jeho texty byly stále naléhavější. Doufal v to, že spojenci Československo nezradí, ale jeho důvěra pomalu pohasínala.
Devět dní před Mnichovem do Lidových novin napsal: „Můžeme být opuštěni přáteli, ale to ještě neznamená, že nepřítel nás porazil. Než něco takového bude zaznamenáno, musí především být zničena československá armáda a československý lid zbaven vůle k odporu. Prozatím nic takového se nestalo. Československá armáda je silnější než byla kdy v minulosti a stejně je i s československým národem. Buď síla západu zabrání válce nebo slabost západu nám vnutí boj, který se nakonec neomezí na sudetské země. (...) Jedno musí být na Západě jasné. Dojde-li jednou ke střetnutí Třetí říše se Západem, bude Západu hůře, nebude-li na jeho straně Československo. I druhé musí tam být jasné: zmrzačení Československa nemůže odvrátit střetnutí Třetí říše se Západem. Spíše je uspíší, poněvadž zvýší síly Třetí Říše...“ Později si Moravec musel připadat jako prorok.
Vyhlaste Německu válku, vyzýval Beneše
Situace se zhoršovala. Prezident Beneš a vláda souhlasili s návrhem postoupit Hitlerovi Sudety. Týden před Mnichovem plukovník Moravec odjel ke svému pluku ke Znojmu. Nedokázal ale vydržet nedostatek informací a nečinnost a tak 28. září útvar zase opustil. Odjel do Prahy, přímo na Hrad. Neohlášen vrazil k prezidentovi a vyzýval ho, aby Německu vyhlásil válku. Muselo to být dramatické a vypjaté setkání. Byl mu přítomen i generál Syrový, jednooký legionář, tehdejší předseda vlády. Ten Moravce seřval za to, že opustil svou jednotku, a poslal ho pryč.
Mnichovská dohoda byla pro Emanuela Moravce nesmírným zklamáním. Nějaký čas se ještě nechtěl vzdát šance, že by se Československo mohlo bránit. Setkal se dokonce opět s Benešem. O schůzce později napsal, že prezidenta nalezl jako „polekaného, rozpačitého, bezradného a nejistého jako kluka po výprasku“. Bylo to k ničemu. Moravec se cítil zrazeně. Rezignoval. Něco se v něm zlomilo. Začal nenávidět Beneše a kapitulaci přičítal neschopnosti demokratického systému první republiky.
Ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec v okně Kolowratského paláce v uniformě předsedy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a Moravě, kterou si sám navrhl. (1944)
Zlom je patrný z článku Účtování a co dále, který 5. října vyšel v Lidových novinách a ve kterém se Moravec rozloučil s první republikou. Napsal: „Náš stát v nových hranicích nebude představovat už žádnou vojenskou moc vůči Německu a proto už nikdy nemůže tvořit součást nějaké koalice proti Německu namířené. Podle této skutečnosti musí být také zařízena naše budoucí opravdu realistická politika. Německé politice se podařilo nás vojensky dokonale paralysovat. Nečiňme si o této pravdě žádné iluse. Proto naše politika musí, ať se nám to chce nebo ne, najíti nakonec dobrý poměr k Německu, se kterým bychom se byli snad už dávno dohovořili, kdyby býval ‚šlechetný‘ Západ nám stále nehrozil vypověděním spojenectví.“ Takové zúčtování od Moravce mohl čekat málokdo.
V té době také skončilo jeho druhé manželství - opět kvůli mladší ženě. Se služebnou Jolanou Emmerovou si začal, když jí bylo teprve šestnáct. Moravec se stáhl do ústraní. Musel odejít na dlouhodobou dovolenou, což pro něj prakticky znamenalo konec v armádě. A navíc ani nemohl psát do novin - nejprve nesměl a poté ho nikde nechtěli, protože měl, paradoxně, pověst benešovce. Druhá republika byla pro Moravce nepochybně těžkým obdobím, uvažoval dokonce i o emigraci do střední Ameriky. Pomocná ruka ale přišla z nečekaného směru.
Co ho okouzilo? Pořádek a síla Třetí Říše
Po vyhlášení Protektorátu se ho nacisté nepokusili zničit, jak čekal. Naopak se ho pokusili získat na svou stranu. Nejdřív dovolili vydat novou Moravcovu knihu, což jeho neutěšenou finanční situaci opět zlepšilo. Pak ho, podobně jako jiné novináře, vzali na cestu po Německu. To Moravce okouzlilo; začal obdivovat pořádek a sílu Třetí Říše. Uvěřil, že jediná možná budoucnost českých zemí je právě ta hitlerovská.
Ideologický obrat plukovníka Moravce byl dokončen. Stal se z něj přesvědčený zastánce spolupráce s okupanty. Když se v srpnu 1939 vrátil, okamžitě se dal do práce. Psal další knihy a začal jednou měsíčně promlouvat v rozhlase. Když se zformovala skupinka novinářských aktivistů, Moravec s ní začal spolupracovat; dokonce ji do jisté míry řídil a vystupoval jako její ideový vůdce.
Ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec hajluje na manifestaci ostravské lidu pro Říši. (30. června 1942)
Bezvýhradně převzal antisemitskou rétoriku, začal Židy považovat za nepřátele Říše, podporoval protižidovské zákony. Zklamání a zášť ho dovedly k mimořádně ostré kritice československé emigrace. Občas ale vystupoval také proti protektorátní vládě, které vyčítal slabou spolupráci s nacisty. Emanuel Moravec se zkrátka plně oddal Říši a uvěřil v její vítězství.
Na pohřbu Karla Lažnovského (jehož příběh jsme si představili minule) mimo jiné řekl: „Když z Londýna na nás svolávali smrt, odpovídali jsme jim tím, že jim tam přejeme co nejdelší život, aby byli svědky krachu svých plánů, aby viděli nový svět, který svorně postaví národové v socialistické sjednocené Evropě pod vedením Adolfa Hitlera. Tento dlouhý život měl být jejich trestem a příležitostí k pokání...“
Zpět na výsluní
Plukovník Moravec se tak v letech 1940 a 1941 vrátil na výsluní. Už byl zase uznávanou osobností a měl se dobře. Co na tom, že úplně změnil stranu. Jeho rozhlasové výstupy byly postupně častější a častější. Reinhard Heydrich a Karl Hermann Frank si dobře uvědomovali, o jak ctižádostivého člověka jde, a neváhali toho využít. Moravce plně podporovali, což vedlo až k tomu, že se 19. ledna 1942 stal ministrem školství a vedoucím Úřadu lidové osvěty (obě instituce byly později sloučeny).
Prezident Hácha proti tomu protestoval, protože nechtěl ve vládě tak horlivého nacistického posluhovače. Argumentoval Moravcovou legionářskou minulostí, jeho předmnichovským psaním proti Německu a nakonec také tím, že ho voják osobně urazil - na pohřbu Lažnovského Moravec ve svém projevu také učinil narážku na „obrýlené mandaríny“, kteří měli způsobit novinářovu smrt.
Československý prezident Emil Hácha (vpravo) a ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec o přestávce představení Prodaná nevěsta v Národním divadle. (prosinec1943)
Heydrich si ale stál za svým. Na jeho pokyn Moravec prezidenta ujistil, že když mluvil o obrýlených mandarínech, nemyslel jeho. Hácha musel ustoupit a jmenovat ho ministrem. Tak se Emanuel Moravec dostal do vlády a začal ji rozkládat zevnitř. Okupantům vycházel ve všem vstříc. Když chtěli nacisté podat vládě nějaký návrh, nemuseli s ním přicházet přímo. Stačilo ho podstrčit Moravcovi. Ostatní ministři se ho báli a dokonce se mu i vyhýbali.
Moravec se také začal zúčastňovat tiskových porad, kde vyzýval novináře k aktivní kolaboraci. Opět psal do Lidových novin a dalších listů. Založil Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, organizaci, jejímž cílem bylo po vzoru Hitlerjugend vychovávat českou mládež k poslušnosti Říši. Také cenzuroval Háchovy projevy a snad doufal, že by se sám mohl jednou mohl stát protektorátním prezidentem.
Jak napsal historik Tomáš Pasák ve své knize Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945, Moravec se považoval za zodpovědného za veškerý politický život v Protektorátu a kladl si za cíl převychování celého národa. „Jeho programem bylo trvalé zapojení českých zemí do rámce Velkoněmecké říše,“ píše Pasák. Naštěstí měl Moravec a jeho politika programové kolaborace mezi Čechy velice nízkou podporu.
Válka se pro Třetí Říši nevyvíjela příliš dobře a Moravec si to postupně uvědomoval. V Národní politice mu ještě 2. května 1945 vyšel článek s názvem Doznávám a znovu tvrdím. Jeho poslední. V textu je cítit jistá snaha obhájit se před nevyhnutelnou prohrou, ale přesto se nevzdat.
Moravec se v něm pokusil srovnat se s maršálem Pétainem, vůdcem francouzské kolaborantské vlády: „V Košicích soptí. Hrozí soudem. Na to je jedna odpověď. Dostavím se na obsílku řádného národního soudu, tak jak se na ni dostavil stařičký Pétain. Soud dneška nás nezajímá. Důležité je, co řekne soud vyšší zítra, historický soud, pátrající po pravdě. Nevím ostatně, proč bych právě já měl zůstat na živu, když moji tři synové zemřeli a z toho dva za věc Evropy, k níž se upřímně a otevřeně znám. Sedět na lavici obžalovaných vedle maršála Pétaina neznamená, že by člověk byl ve špatné společnosti.“
Konec vlastním revolverem
Moravec se už k žádnému soudu ale nedostavil. A mimochodem - to s těmi syny nebyla pravda. V té době byli po smrti pouze nejmladší Pavlík, který zahynul při spojeneckém bombardování na soustředění Hitlerjugend, a prostřední Jiří, který byl frontovým malířem wehrmachtu na východní frontě. Nejstarší Igor, člen SS, byl popraven až v roce 1947. Ale zpět k otci rodiny.
Je sobota 5. května 1945 odpoledne. Emanuel Moravec sedí v nákladním automobilu, okolo něj muži z německé ochranné policie. Nedaleko je Pražský hrad. Oni ale jedou až na Mělník - je třeba přednést projev k národu, jenže v pražském rozhlase už to nejde, už je obsazený.
Náhle se celý konvoj, který Moravce doprovází, zastaví. Všichni se vyklání ven, aby zjistili, co se děje. Automobilu před nimi prý došel benzin, říká řidič. Moravec se krátce rozhlédne kolem, ale dlouho nepřemýšlí. Povstání už začalo. Co by český lid udělal tomu největšímu, nejhlasitějšímu zrádci? Hlavně se nenechat chytit. Vytahuje revolver, přikládá ho k pravém spánku a stiskne spoušť.
Emanuel Moravec pochopil, že by ho nečekalo nic hezkého, a tak svůj život radši ukončil. Nedokázal se už ale vymazat z paměti národa jako zrádce. Stal se až tak nenáviděnou osobou, že československá emigrace skutečně uvažovala o tom, že se ho pokusí zbavit podobně jako Heydricha.
Emanuel Moravec byl cílevědomý a nepochybně velice činorodý voják a žurnalista, který měl svůj legionářský podíl na vzniku samostatného Československa. Ale také zlomený a zklamaný člověk, který uvěřil zvrácené ideologii a začal jí - se vší svou pílí, obrovskou ctižádostí a touhou po úspěchu - naprosto oddaně sloužit. „Nemůžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky,“ napsal 4. října 1938 do Lidových novin Jan Stránský. Emanuel Moravec byl jedním z těch, kteří tato slova opravdu naplnili.
