Jaké ty fikce jsou?
První fikcí byly obavy z opakování velké deprese třicátých let minulého století. Je to však jinak. Při očekávaných růstových tempech na další roky je pravděpodobné, že na léta 2008 až 2009 se bude vzpomínat jako na nejhlubší poválečný hospodářský propad, ale nikoli jako na dlouhotrvající depresi.
Krize sice tvrdě postihla Spojené státy a Evropu, avšak období recese je překonáno. Růstová tempa budou nižší, oživení bude procházet krátkodobými otřesy (jak ukazují německá data pro 4. čtvrtletí 2009), ke katastrofě však nedošlo.
Půl světa o krizi neví
Druhou fikcí bylo přesvědčení o rozhodující roli vyspělých ekonomik pro překonání krize. Více než polovina světa dnes o žádné globální krizi téměř neví: čínská ekonomika roste vysokými tempy, poslední čísla o exportu překvapila i optimisty a podobné trendy platí pro Indii, méně Brazílii a další země. Jsme svědky odpoutání rozvíjejících se ekonomik od hospodářsky vyspělých zemí.
Čína a další země se stávají největšími exportéry, ale současně přestávají být na vývozu kriticky závislé, když stále větší význam získává domácí spotřebitelská poptávka. Málo známou skutečností je čínská urbanizace. Každým rokem tam přibývá zhruba dvacet milionů městských obyvatel. Je to, jako kdybychom evropskou poptávku domácností posílili každý rok přidáním jedné středně velké země.
Třetí fikce souvisí s rolí státu. Všechny generace poválečných ekonomů byly vychovány pod hrozivým stínem velké deprese a v duchu keynesiánské hospodářské politiky státu, který může zabránit opakování ekonomické katastrofy třicátých let. Keynes však hledal především východiska ze skutečně hluboké krize, a proto fiskální stimulace ekonomického růstu mohla být relevantní (a to navíc jen pro takové země, jako je Čína) koncem roku 2008, kdy nebezpečí delší deprese světu vskutku hrozilo.
V druhé polovině dvacátého století se však keynesiánství posunulo do roviny původnímu Keynesovi hodně vzdálené. V dnešním mediálním světě a při vulgarizaci politiky byl stát učiněn zodpovědným za hladký hospodářský růst a každá, i malá recese je předmětem mediálního pozdvižení a politických soubojů. Cílem hospodářské politiky se stal svět bez krizí.
O autoroviVladimír Dlouhý Narodil se v roce 1953.
Studoval ekonomii na VŠE v Praze a na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii. Na Karlově univerzitě postgraduálně studoval obor Matematická statistika a pravděpodobnost. V letech 1977-1983 přednášel na VŠE, od roku 1984 do roku 1989 byl zaměstnán v Prognostickém ústavu . Svoji politickou kariéru ukončil v roce 1998. Od roku 2000 přednáší na FSV UK v Praze . Od roku 2008 působí na Katedře ekonomie Národohospodářské fakulty VŠE v Praze. V letech 1977-1989 byl členem KSČ , v období 1991-1998 pak členem ODA , kde také zastával post místopředsedy strany. Ministr průmyslu a obchodu v letech 1992-1997 ve vládě Václava Klause . V letech 1989-1992 byl ministrem hospodářství ČSFR. |
Příliš dlouhý, hladký růst bez krizí vede k cenovým bublinám a investicím (často na dluh) do statků, jejichž ceny náhle zkolabují a zadluženost finančního sektoru prudce vzroste. Země střední Evropy nebyly před finanční krizí ochráněny proto, že by měly lepší regulaci, ale proto, že nebyly tolik zadlužené.
Další fikcí je sebemrskačství ohledně krize ekonomie a kapitalismu. Od ekonomické vědy se vždy očekávalo více, než může nabídnout. Je to sociální, behaviorální věda pracující s mnoha zjednodušeními. Teoreticky málo propracované propojení stávající makroekonomie s fungováním finančních trhů je právem dnes označováno jako nedostatek teorie. Ekonomie bude vždy poskytovat základ pro pochopení a ovlivnění pouze části toho, co nazýváme hospodářský vývoj. Ten je v každém okamžiku ovlivněn mnoha dalšími vlivy, za jejichž pochopení jsou "odpovědné" jiné sociální vědy - sociologie, psychologie, politologie.
Dnešní zkušenost jistě ekonomii ovlivní, ale není to krize celého jednoho vědního oboru.
Na morálku spoléhat nelze
Podobně je to s krizí kapitalismu. Je to ekonomicky efektivní systém za předpokladu, že bude regulován jen v bezpodmínečně nutných oblastech. Je to však také systém, jehož definiční charakteristikou je - ať se nám to líbí nebo ne - honba za co největším ziskem, která vytváří zárodky krizí.
Na seberegulaci na základě morálních a etických principů v dnešní době asi spoléhat nelze, byť stojí za připomenutí, že před "biblí svobodného trhu", tedy Bohatstvím národů, týž Adam Smith ještě napsal Teorii mravních citů. Chamtivost (onen pověstný "greed") však mohou regulovat opakující se mělké krize. Nynější vět však nechtěl mít vůbec žádnou krizi, a tak teď měl hodně velkou.
Kapitalismus přeje individuálně schopným a vede k sociálním rozdílům. To bylo a je zdrojem snahy o jeho nápravu, omezení chamtivosti a "spravedlivější" přerozdělení bohatství. Historie socialismu dvacátého století přesvědčivě ukázala, že je to jen krátkodobý přínos, který v dlouhém období vede k celkovému zaostávání. To od osmudesátých let minulého století vedlo k renesanci volného trhu a k omezení role státu. Vždy to bylo trnem v oku některých politických a intelektuálních skupin, které jen čekaly na vhodnou dobu; nyní mají pocit, že tato doba přišla. Proto tolik řečí o krizi kapitalismu.
A kdo je vinen? Všichni!
Konečně pátou fikcí je přesvědčení, že za vše může finanční sektor a bankéři. Nesmyslně vysoké odměny jsou zpětně neospravedlnitelné. Nezodpovědné investování do nadceněných aktiv a poskytování půjček nesolventním klientům bylo selhání řízení firem. To je však jen část problému.
Miliony lidí po celém světě, které se zadlužily a nyní přišly o majetek, jsou považovány za oběti. Politici se předhánějí v kritice finančního sektoru. Celé je to však jedno velké pokrytectví. Politici se vyhřívali na výsluní dlouhodobého růstu a tytéž miliony lidí si užívaly nákupních horeček a chybělo jim základní uvědomění, že si mohu půjčit jen tolik, kolik později vrátím. Spotřeba se stala novodobým molochem. Jsme vinni všichni.
Co s tím? Asi nic. Veřejné mínění hledá viníka. Americký étos svobody a volného trhu se vytrácí pod tlakem části elit a většiny ostatního obyvatelstva. Evropa se potýká se ztrátou konkurenceschopnosti již dvě desetiletí. Úloha státu vzroste a regulace bude hlubší (některé kroky snad půjdou správným směrem). V důsledku prudkého nárůstu deficitů a zadluženosti je před vyspělými zeměmi doba pomalého růstu, navíc bez vytváření pracovních příležitostí.
V následujícím desetiletí tyto země začnou ještě více pokulhávat za rychle rostoucími ekonomikami. Trpěliví Číňané to vše zdálky pozorují s nemalým uspokojením.
