Novoroční projev Václava Havla v roce 1990 byl jednou z prvních příležitostí, kdy československý státník otevřeně mluvil o životním prostředí.
Na konci 80. let byla ekologická situace velmi špatná a stále se zhoršovala. „Životní prostředí bylo pro režim citlivou otázkou. Průmysl a průmyslové technologie byly většinou zastaralé a vyžadovaly neúměrné množství paliva, jehož těžba, doprava i následná spotřeba zatěžovaly životní prostředí,“ popisuje historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se historií životního prostředí zabývá.
Nové technologie byly drahé, často se dovážely ze Západu za devizy. Režim na ně v této době neměl a průmysl potřeboval – vytěžené tuny uhlí a množství vyrobeného betonu, železa, strojů. Ty byly pro něj dokladem vysoké úrovně jeho průmyslové výroby, stoupajícím množstvím vyrobené ocele či vytěženého uhlí se pravidelně chlubil. Na Západě byl přitom těžký průmysl už na ústupu.
Mlhy jako v Londýně
Nejhorší byla situace na severu, Severočeský kraj se v Československu stal synonymem silně narušeného životního prostředí. Právě tady byl soustředěn strategicky významný těžký a chemický průmysl, který nejvíce škodil. „Podíl silně narušených území tu byl až pětkrát větší než průměr ostatních krajů celého státu,“ popisuje Svoboda.
Drsná tvář Mostecka |
Inverze v pánevních oblastech dosahovala neúnosného stavu a mezi veřejností se šířily řeči, že to státním a stranickým úřadům nevadí. „Ekologické stavby nefungovaly nebo se zpožďovala jejich výstavba a nedostatečná byla opatření k zamezení průniku odpadních vod,“ popisuje historik.
Severní Čechy trápily mlhy, ne nepodobné těm londýnským z počátků průmyslové revoluce. Podle pamětníků měly různou barvu, prokazatelný dopad na zdraví lidí, ale jakékoliv údaje o životním prostředí, třeba stavu ovzduší, byly přísně tajné. „Oficiálně nikdy nic nevyšlo, až po listopadu 1989,“ popisuje Svoboda. Komunistický režim jakékoliv informace přísně tajil.
První rozbor ekologické situace v Československu vypracovala na podzim roku 1983 Ekologická sekce při biologické společnosti ČSAV na podnět československé vlády. Opět tajně. Jeden výtisk zprávy se dostal do Charty 77, která ji spolu s dopisem předsedovi vlády Vladimíru Štrougalovi zveřejnila. Poprvé byla prolomena informační blokáda, protože část zprávy byla odvysílána v rozhlasových stanicích Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.
A pak přišel Černobyl
Ve druhé polovině 80. let režim pod vlivem událostí zejména v Sovětském svazu ochaboval, dostavily se také ekonomické problémy. Zájem o životní prostředí vzrůstal velmi markantně. Kromě Českého svazu ochránců životního prostředí či hnutí Brontosaurus začaly vznikat i další organizace a spolky.
Ve společnosti se mluvilo o plánované výstavbě nové lanovky na Sněžku a nové České boudy, řešila se stavba jaderné elektrárny Temelín, přehrady Nové Mlýny na Dyji nebo ve Skryjích na Berounce.
Nejotřesnějším příkladem utajování informací byla havárie jaderné elektrárny v Černobylu. Ta vybuchla 26. dubna 1986. První stručné zprávy se v novinách objevily až o tři dny později. Podrobnější informace až o týden později. Nikdo nezrušil prvomájové demonstrace, ani populární cyklistický Závod míru. O rozsahu katastrofy přitom už několik dní informovaly západní rozhlasové stanice. V socialistickém Československu ale spíš média popisovala hrdinství soudruhů pracujících na likvidaci škod.
Záhy ale došlo ke změně. V podstatě z neškodného tématu životního prostředí se stalo ožehavé politické téma. „Režim varoval i jeho vlastní bezpečnostní aparát, StB informovala a varovala před politizací otázky životního prostředí,“ potvrzuje Svoboda.
Životní prostředí se stalo i tématem disentu. Třeba výstavba přehrady Gabčíkovo-Nagymaros na slovensko-maďarské hranici zaujala Chartu 77, která vyzývala režim, aby celý projekt přehodnotil. Demonstrace za životní prostředí patřily i k prvním režimem povoleným protestním akcím.