Největším z edinburských festivalů je divadelní Fringe. Původně komorní přehlídka vznikla před více než šedesáti lety coby spontánní protest proti oficiálnímu Edinburgh International, rovněž divadelnímu festivalu, který dodnes zve vybraná jména evropského divadelnictví (letos například režijní superstar Kryzstofa Warlikowského).
Bez síta
Fringe totiž postavil na hlavu zásadu, že festival je výběrová záležitost, na níž se předvádějí jen ti nejlepší. Na Fringe neexistuje síto! Kdokoli může přijet a hrát. Fringe koncept převzaly i jiné festivaly na světě, nicméně edinburský originál si drží první pozici co do pověsti i velikosti. Řečí čísel: letos na 247 hracích místech odehrálo 18 792 umělců celkem 31 320 představení.
Není divu, že Fringe je festivalem i rychlým - nejen proto, že málokterý kus trvá víc jak hodinu a půl a že se počítá s tím, že jich divák za den sežvýká několik. Největší díl z festivalu ukusují vystoupení komiků, ale i jiné inscenace se tu konzumují spíš bezbolestně a rychle. Nemalou část z festivalu - daň za neexistenci dramaturgie - obsadí velmi průměrná představení, ba i jasný kýč či případně bohapustá show. Letos například čínský cirkus, který neváhal do představení na závěr propagandisticky zapojit olympijskou symboliku.
Pomoz si sám
Přesto je cesta na Fringe stejně obtížná jako na festivaly s pozvánkou. První překážkou jsou peníze. Starost o hrací prostor, reklama a všechny další výdaje leží na umělcích; místo honoráře inkasují výtěžek z prodeje lístků. Druhá překážka je logistická a částečně mentální. Zejména pro Středoevropana není snadné se na Fringe festivalu zorientovat. Vše na něm funguje jinak, než jsme zvyklí.
Jednak je to jiné pro umělce. Nutností je zajistit si dobrý hrací prostor, anglicky označovaný venue. Inscenace by se do něj měla hodit především typem. V Edinburghu jsou kromě několika vybavených sálů a divadel všechna venues zařízená obdobně mizerně. Hraje se často v nedivadelních prostorech, s pár reflektory a černou plachtou vzadu a na bocích. Takže žádná technická kouzla a velká výprava - nic, co nejde sbalit do dvaceti minut, kdy nastupuje další divadlo.
Menší soubory s menšími rozpočty s sebou většinou nevozí techniky a po skončení představení musí sami scénu demontovat a doslova "zamést jeviště“. Venue by mělo být blízko centra (čím prestižnější adresa, tím lépe) a v pozornosti britské kritiky. Přilákat k sobě recenzenty je totiž věc přežití; pochvalný článek v celostátním deníku jako je třeba Guardian nebo Scotsman směruje diváky, a ti se pak za zmíněné představení nemusí bát vydat v průměru deset liber.
Ale pozor - pozitivní ohlas by měl vyjít už na začátku festivalu! Na konci s prodejem vstupenek už příliš nepomůže, a navíc tou dobou již mají "pár hvězdiček“ skoro všichni a výstřižky složené z nadšených výkřiků přicvakávají na letáky rozdávané takřka na ulicích. Orientační účinek recenzí se tak s přibývajícím časem oslabuje.
Zmaten je na Fringe na poprvé i divák. Předem se musí smířit s tím, že z festivalu uvidí sotva setinu a že udělat si dojem o celku je nemožné. Obdrží sice katalog v tloušťce telefonního seznamu okresního města, v něm ovšem kromě praktických informací stojí pouze reklamní slogany sestavené samotnými umělci.
Jít na představení tedy není bez rizika. Diváci se zpravidla řídí ústními doporučeními, recenzemi a také podle místa hraní, tedy venue. Některá místa se specializují převážně na stand-up comedies, jiná na muzikál či činohru. Ve venue zaměřeném především na pohybové divadlo zakotvila většina českých souborů, která se letos do Edinburghu vydala prorazit. Fringe je totiž nejen fiestou pro diváky, ale především "draftovací“ stájí pro promotéry a organizátory jiných festivalů.
Představy a realita
Česká divadla se na festival vydala letos poprvé ve větší míře, zastřešená pod národní přehlídku, spolupořádanou Českým centrem v Londýně a podpořenou ministerstvem kultury. Češi do Edinburghu jezdili již dřívde, ale izolovaně. Hrál zde několikrát Teatr Novogo Fronta, stepaři z Wings a před dvěma lety tanečníci z Farmy v jeskyni, kteří ve Skotsku triumfovali ziskem několika cen. Letos se na Fringe vedle Teatru Novogo Fronta vypravila ještě inscenace režijního tandemu Skutr, dále Divadlo Adriatik, Divadlo Neslyším a taneční soubor DOT504.
"Já jsem po Fringe festivalu toužil už na škole. Pravda je, že jsem si myslel, že jde o jiný typ festivalu a realitu jsem si vůbec neuměl představit,“ přiznává režisér Lukáš Trpišovský ze Skutru, který spolu se svým kolegou Martinem Kukučkou dovezli do Edinburghu inscenaci Plačky. Zpočátku se Trpišovský bál, zda bude jejich křehké, metaforické divadlo vůbec někoho zajímat. "Podle mě je to festival založený na zábavě a úžasu, třeba na ohromení z extrémního fyzického nasazení herců,“ říká Trpišovský.
Předloni v Edinburghu vysloveně zazářil soubor Viliama Dočolomanského Farma v jeskyni? I letos se českým divadlům dařilo, pozornost jim věnovali novináři, diváci i promotéři. Cen se však tentokrát nedočkali, figurovali aspoň v nominacích.
Éra bavičů
U takhle mamutího podniku je vždy snadné i současně nemožné zobecňovat. Nicméně některé příklady jsou asi typické. Například venue zvané Divadlo Aurora Nova. To si na Fringe v minulosti vydobylo postavení scény cíleně se věnující tanečnímu a pohybovému divadlu, tedy divadlu náročného diváka. Jako takové je pečlivě sledovala kritika. Ředitel Aurory, původem Němec Wolfgang Hoffman, se dramaturgií vlastně postavil do opozice neřízeného "fringe konceptu“.
Soubory si tato scéna sama vybírala a rovněž servis pro účinkující (například čas vyměřený na zkoušky) byl podstatně vstřícnější než u jiných venues. "Když jsme poprvé vystupovali na Fringe, pomáhali jsme rozjíždět právě Auroru Novu. Teprve v dalších letech jsme okusili, jak rozdílné je hrát jinde,“ říká za Teatr Novogo Fronta jeho produkční Jakub Vedral.
Tehdy, v roce 2004, také Teatr Novogo Fronta získal jednu z prestižních festivalových cen, Fringe First. Do Aurory Novy by logicky patřil i letošní program českých souborů. Jenže divadlo letos zůstalo zavřené. Došly peníze. "Fringe se stále více stává festivalem, který patří bavičům. Důvod je jednoduchý - nízké náklady a s nimi velmi malý risk. Potřebujete vlastně jen jednoho účinkujícího a mikrofon. Přivézt z daleka větší skupinu s nákladnějším představením stojí peníze. To už dále nemůžeme zvládat pouze vlastními prostředky,“ nechal se Wolfgang Hoffman slyšet v časopisu Stage.
Jak patrno, otázka podpory umění z veřejných peněz je naléhavá i ve státech, o nichž jsme zvyklí tvrdit, že tam si na sebe umění dokáže vydělat. I podle britských médií se Fringe dramaticky mění: stále roste, ale současně hrozí, že se kvůli ekonomickým tlakům z barvitého uměleckého festivalu stane jen přehlídkou zábavy.
