Ze stejného důvodu odmítá fotografování. Redakční fotograf David Neff dostal od Aleny takový "kartáč", na který jen tak nezapomene: "Že to mám zkusit ještě jednou? Ani nápad! Takovou šikanu už zažít nechci!"
Šéf Tvrdíkovy osobní ochrany Marek L. přiznává, že byl vždy proti tomu, aby děvčata sloužila ve speciálních jednotkách. "Když jsem v Kosovu uviděl poprvé chlapa ve společné hlídce s holkou, litoval jsem ho. Říkal jsem si: chudák, kdyby šlo do tuhého, co si s ní jen počne. Pak jsem tam poznal holky, které sloužily v Belfastu, a změnil jsem názor. Například Rhonda velela prvotřídně secvičené skupině chlapů, kteří zasahovali proti demonstrantům. A vůbec jim nevadilo, že jim velí žena. Říkali naopak: 'Pod vedením téhle Irky jsme získali!' "
A co musela podstoupit Alena K., aby se dostala do elitní ochranky ministra obrany? Po maturitě vystudovala roční školu vojenské policie, pak doprovázela konvoje zvláštní důležitosti a stále častěji se zúčastňovala výcviku Tvrdíkovy ochranky. "Zpočátku proto, abych si vyzkoušela, zda to zvládnu, postupně mne ale jejich práce doopravdy chytla," vysvětluje Alena.
První pracovní nabídku šéfa Tvrdíkovy ochranky odmítla, protože si nevěřila. "Chtěla jsem tu práci poznat, než do toho kolotoče spadnu," vysvětluje. A Marek L. to tehdy pochopil: "Když vidím, že někdo není silně motivován, tak nemá ve speciálních operacích co dělat. Často je totiž sám, takže mu v průšvihu nikdo neporadí.
Sám se také, nehledě na to, že je zraněn, musí rozhodnout tak, aby jím hlídaná osoba útok přežila. A to není bez obrovské vnitřní disciplíny a motivace možné." O půl roku později si už Alena s Markem L. plácla.
Černovlasá "bodyguardka" je v Česku první ženou, která prošla nemilosrdným sítem, na němž ztroskotá i většina tvrdě trénovaných mužů. "Kumšt je v tom, že v naší práci nejsou svaly to hlavní. Ale když už o nich mluvíme, tak do posilovny samozřejmě chodím," říká ministrova ochránkyně.
Špičkoví ochránci nemohou být podle Marka L. pouze dobří běžci či střelci. Jde prý především o to, jak jsou předvídaví, a když už všechno selže, musí při napadení střežené osoby fungovat jako dokonale sehraný tým. "Sebeschopnější jedinec neznamená v ochraně osob nic. Jen sehraný tým má šanci," připomíná Alena.
Jan P., jenž zrovna hlídal s Alenou ministra, říká, že v některých věcech je lepší než muži. "Občas nás trumfne ve střelbě či v práci se zbraní." "Kluky to alespoň vyhecuje, aby se ještě víc snažili," dodává Alena. I na opatrnou zmínku o úlevách reaguje podrážděně: "Nechci je!"
Jeden problém tu přece jenom je: obrovská časová zaneprázdněnost ochránců. Začínají v šest hodin ráno a leckdy to s ministrem "táhnou" až do druhého dne. "Málokterá žena snese, že se její manžel ukáže doma jen občas," souhlasí Alena. Její přítel má zatím pochopení.
A ještě jedno úskalí musela Alena pokořit: nalézt v sobě natolik silný motiv, aby zvládla i mnohahodinová stání v předsálí, zatímco se ministr o něčem radí a občerstvuje se při tom.
