Klaus se nenechal nachytat a neodpověděl ňafnutím, jako by to udělal každý z politiků, kteří se hlemýždí našim kolosům u nohou. Na protiúder se připraví jako legendární had Kaa a jeho rána bude bourat zdi.
Byl to totiž právě pan prezident, kdo dosud tvrdil mdlou předvolební kampaň. Poslední tah byl obzvlášť vydařený: tím, že vrátil zákon o neziskových nemocnicích, donutil ČSSD a KSČM, aby zákon nechaly padnout, nebo hlasovaly spolu, a tak daly před volbami prakticky za pravdu propagandě o KSČSSD.
Oba moderní prezidenti jsou roztomilí tím, jak se dušují nestranictvím, a přitom očividně podporují své oblíbence. Pan Havel tak činil spíše ústy a zákulisními tahy, pokud byl v úřadě. Václav Klaus si našel nový buchar – účelové veto.
Člověku se chce věřit, že ještě za dvacet třicet let tu budou ony dvě věže čnít a pálit po sobě nejtěžšími kusy. Tak tvrdošíjně prosazují své pojetí života politiky.
Pro Havla je praktická politika čímsi veskrze mrzkým, proto podporuje vše, co jde proti ní nebo podél ní, nebo aspoň nenosí kravatu, jako dnes zelené.
Pro pana Klause je veřejný život fotbalovým kláním, ve kterém se počítají i góly vstřelené rukou a jemuž mohou občané pouze přihlížet, samozřejmě krom volebního svátku, kdy se smějí hry účastnit.
Od chvíle, kdy se giganti našeho skrovného dvorku potkali poprvé v Laterně magice, narážejí na sebe jako pohyblivé skály. Jejich boj je bezvýsledný. Tu má navrch ten, podruhé onen.
Zdálo se, že Klaus je na lopatkách – a on se mocným vzmachem prodral na Hrad. Je teď poražen Havel? Nikoliv, Klaus se vnitřně týrá tím, že proti svému soku je v zahraničí maličkým.
Kdo z nich má pravdu? Sluší se zodpovědět tu otázku. Nikdo. Jak Klausova, tak Havlova vize je kolosální omyl. Každý, kdo chce uvažovat o politice, si jich však přesto musí vážit. Dvě věže mu ukazují, kam se nevydat.
