Nejprve je tu dueto s anglickým saxofonistou Julianem Nicholasem, kdysi členem souboru Loose Tubes, který před československou ambasádou v Londýně zahrál v 80. letech na protest proti uvěznění představitelů naší Jazzové sekce. Viklický se s Nicholasem setkal roku 1993 coby kolega-lektor na jazzové letní škole ve Walesu a o dva roky později nahráli v Praze CD Food of Love. Šlo tehdy o česko-anglický kvartet, v němž bylo jasné, že si oba muzikanti padli do noty. Ovšem jejich loňské vystoupení v německém Lipsku přivádí společnou tvorbu o pěkný kus dál. Viklický k tomu říká: „Je to tahle afinita k naší evropské tradici od folkoru přes Bacha až k Brittenovi nebo Janáčkovi.“
Album nazvané Spring Awakening obsahuje pět skladeb Viklického, jednu Nicholasovu a čtyři jazzové standardy včetně Gershwina, Ellingtona a Fatse Wallera, a to interpretované způsobem, který se vymyká jakékoliv striktní definici.
O albechEmil Viklický - Julian Nicholas: Spring Awekening Emil Viklický Trio: Kafka On The Shore |
V současné jazzové praxi totiž slýcháváme pokračování tradic chorusového jazzu, kdy sólisté improvizují na pravidelně se opakující harmonické schéma. Vedle toho však existuje „novátorský“ způsob: nahrávka se rozvíjí plynule, spíš metodou evropské klasické hudby, nemusí dodržovat neměnný beat a pracuje se změnami tempa, nálad a barev zvuku. Viklického a Nicholasovo Spring Awakening ukazuje, že onu první, „tradičnější“ koncepci lze obnovit i zevnitř: změnou obvyklého jazyka improvizovaných sól. Nicholasův způsob improvizačního rozvíjení je vysloveně melodický, ale v konturách značně nezvyklý: spíš než z harmonické základny vyplývá z melodických frází. Nepochybně se tu odráží i jeho působení v souboru jihoafrického pianisty Chrise McGregora. Rovněž Viklický zní v sólech poněkud jinak, než obvykle: každá fráze představuje vlastně nový motiv, není tu žádná obvyklá šablona, spíše sklon k neustále proměnlivým drobným zdobivým figurkám.
Julian Nicolas & Emil Viklický
Takovýmto způsobem se podaří téměř k nepoznání přetvořit klasické standardy jako Gershwinovo My Man‘s Gone Now nebo Ellingtonovo Mood Indigo, ovšem také podstatně změnit i Viklického vlastní skladby, které nahrával už předtím: lyrické pojetí Aspen Leaf zachovává v první verzi - z roku 1995 - klidnější náladu parafráze moravského folkloru, zatímco na druhé, nynější, se vydává na značně dobrodružnější cestu většího zdobení a rozvíjení nových motivů a osobnostních akcentů v sólistické práci.
Kafka & tsunami
Album nazvané Kafka on the Shore vzniklo na objednávku významné japonské společnosti Venus. Je věnováno slavnému japonskému, i u nás hojně vydávanému spisovateli Harukimu Murakamimu (roku 2006 si přijel do Prahy pro cenu Franze Kafky a jeho oblíbenými autory prý jsou Dostojevský a právě Kafka). Po nějaký čas Murakami (ročník 1949; Viklický je ročník 1948) vedl i vlastní jazzklub a v Tokiu nezmeškal ani Viklického koncerty. Společnost Venus chtěla pro své album původně triové obsazení Emil Viklický – Laco Tropp (bicí) - George Mráz (basa), které znělo na japonském vydání Viklického Sinfonietty. Vyjednávání začalo v lednu 2011, jenže mezitím Japonsko zasáhlo tsunami, nadto se Mrázova účast s letem z Ameriky do Prahy komplikovala. Viklický složil sedm nových skladeb s odkazy na atmosféru Murakamiho děl a neměl dojem, že by se v této náladě jeho stálý partner (basista) František Uhlíř cítil úplně doma. Na Mrázovu radu ho zastoupil Jozef Fečo. I to už stačilo k výrazné proměně Viklického klasického tria.
Haruki Murakami
Ve Viklického úvodní skladbě Afterdark je atmosféra tsunami výrazně cítit: otvírají ji mohutné bicí a Fečova basa má na celém albu daleko výraznější zvukovou intenzitu, než je jemnější, komorní projev Františka Uhlíře. Tomu odpovídá i dynamičtější stylizace Viklického piana. Vedle sedmi murakamiovských originálů je zde šest standardů značně odlišného charakteru: Hancockův Dolphine Dance, beatlesovská Eleanor Rigby, Rowlesovi Peacocks, Elingtonova Solitute a Coreovy Windows. A právě zde ukazuje toto Viklického trio, že témata stokrát nahrávaná a oposlouchaná lze i prostřednictvím výraziva z jazzové zásobárny hrát jinak a nově.
Na titulním snímku z Murakamiho kolekce se ozve viola Jitky Hosprové, na jiném (Miss Saeki Theme) mezzosoprán Jany Sýkorové. Viklický ukazuje, že dnešní hledání nových zvuků a výrazů lze uplatňovat i tak, aby to nenarušovalo souvislost s plynulou jazzovou tradicí. Není divu, že se jeho dvěma nejnovějším albům dostalo obdivných recenzí v odborných zahraničních časopisech, které se o českém jazzu jinak už drahně let téměř nezmiňovaly.
