Jediné, co je na dnešním stavu dobré, je skutečnost, že před dvaceti lety bylo takových diktátorů, či polodiktátorů v okolí tehdejší Evropské unie mnohem víc. Slobodan Miloševič, Vladimír Mečiar, Franjo Tudjman, abych jmenoval jen některé.
Přesto dvě desetiletí panování Alexandra Lukašenka a jeho postsovětské diktatury nutí k zamyšlení. Evropská unie nedokázala vytvořit za dvacet let dostatečný tlak na to, aby se běloruský režim změnil ve více či méně fungující demokracii.
Pohled Luboše Palaty  |
Na druhé straně je třeba říci, že nebýt Ruska a jeho podpory, nebyl by Lukašenko dnes u moci. A běloruská ekonomika by bez ruských miliard nemohla zajišťovat takovou sociální stabilitu, která udržuje Lukašenkovi stále poměrně značnou podporu. Bělorusko je pro putinovskou skoro-diktaturu takovou výkladní skříní, jak se mohou mít ti, kteří zapomenou na demokracii a na plnou samostatnost.
Bělorusové se ovšem nemají lépe, než srovnatelné země, které se pro plnou demokracii, Evropskou unii a vstup do NATO rozhodly. Státy jako Polsko, nebo i Litva či Slovensko, jsou pro Lukašenkovo Bělorusko nepříjemným zrcadlem.
Teď sice může argumentovat trpící Ukrajinou, ale v případě, že Ukrajina se v příštích letech stane úspěšnou a navíc ještě demokratickou zemí, bude to mít Lukašenko ještě těžší a další dvě desetiletí už jeho režim nemusí vydržet.
Nutnost trpět na svých hranicích Lukašenkovu diktaturu je jistě trochu ponižující, tak jako bylo ponižující pro Západ trpět komunistické diktatury v takových zemích jako bylo Československo nebo Maďarsko. Ale je třeba si trpělivě stát za svým, trpělivě a obezřetně budovat naši demokracii, snažit se, aby se náš po všech stránkách lepší systém vlády ještě zlepšoval a byl pokud možno co nejvíce spravedlivý. To vyhrálo Západu Studenou válku, jenom to nám pomůže vyhrát soutěž s takovými režimy jako je Lukašenkovo Bělorusko, Putinovo Rusko, nebo komunisticko-klanová diktatura v Číně.
