Otázkou ovšem je, kdo je odbojář. Komunisté měli jednoduchou odpověď: účastník komunistického odboje a už nikdo jiný. Jen svým lidem dávali uznání a řády. Statečnost a boj za ušlechtilé hodnoty propachtovali si věrolomně jen pro sebe. Nyní si musí zvykat na myšlenku, že existoval i odboj proti nim.
Také komunisté potlačovali svobodu a lidská práva. Také komunisté vydali zemi nepříteli. Za zcela samozřejmé se už považuje, že Němci platí obětem i státům odškodné. Zkusme si představit, jen z výchovných důvodů, že podobně by měli platit Rusové. Za jejich okupaci, za občany k nim odvlečené, za vraždy a násilnosti, které jejich lidé u nás organizovali a jejich zdejší pochopové vykonávali.
Zní to podivně. Rusové, kteří neplatí ani státní dluh - a odškodné? Za násilný export komunismu? A jejich místní pochopové? Ti nikdy neřeknou - zločiny komunismu. Dodnes říkají třídně rozdělený svět, období kultu osobnosti, zostřený třídní boj. Džunglí těchto propagandistických floskulí se prodíráme k pochopení: být antikomunistou je stejně čestné a důstojné jako být antifašistou.
Vynechat antikomunistické odbojáře, držet je stranou, kde celá desetiletí jsou, znamená jediné: prodlužovat lži. A stát, který tuto důstojnost odbojářům antikomunistům nepřizná, je stát na lhaní založený.
