Jedenačtyřicetiletý nyní už bývalý učitel z Brna, říkejme mu kvůli ochraně soukromí třeba Aleš, se díky lékům zklidnil a dnes už má na svůj stav náhled. Podle výzkumu Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) zhruba každý pátý Čech projde nějakým duševním onemocněním. Většina z nich se však nikde neléčí.
„Moje potíže začaly už v patnácti letech, a to zvláštním způsobem, který ukazoval spíš na problém těla. Každé polední jídlo jsem vyzvracel. Věděl jsem, že se něco nenormálního odehrává i v mé hlavě. Někdy se zdálo, že se mi rovnou rozskočí. Obvodní doktorka mi nijak nepomohla, nevěřil jsem, že se s tím dá něco dělat,“ začíná vyprávět Aleš.
Devět let svoje potíže tajil před rodiči i spolužáky. Když se během studia na pedagogické fakultě po každém obědě v menze musel běžet vyzvracet, raději přešel jen na rohlíky a studenou stravu. Vzdor zdravotním potížím se mu podařilo školu dokončit a několik let učil matematiku na střední škole. V roce 2005 se jeho stav zhoršil natolik, že už dál pracovat nemohl. Kvůli jeho nevypočitatelnému chování a množství konfliktů ho ze zaměstnání propustili. Teprve tehdy našel Aleš cestu do ordinace psychiatra.
Ze začátku to žádná výhra nebyla. „Cítil jsem pořád obrovské tlaky v hlavě. Honily se mi v ní hrozné myšlenky, takže jsem s ní doma tloukl o zeď, do všeho kopal. Rodiče se mnou zažívali peklo. Doktor mě začal léčit na obsedantně kompulzivní poruchu a předepsal antidepresiva. Žaludek se mi zklidnil, ale to, co se mi dělo v hlavě, neustávalo. Slovy to vůbec nejde vyjádřit,“ pokračuje muž.
Začal mít problémy s pamětí, neudržel pozornost. Měl pocit, že ho pronásledují sousedé. Že o něm píšou posměšné nápisy. Dokonce číhal na sousedku, a když šla kolem, vlepil jí pohlavek, aby se pomstil za domnělá příkoří. Zoufalí rodiče se marně snažili jeho spory urovnávat.
Léta bral Aleš léky na neurózu, protože další psychiatr zařadil jeho stavy mezi poruchy nálady. Měl sice deprese, dokonce se chtěl zabít, ale šlo spíš o následek bezvýchodné situace, ve které se ocitl. To už měl pověst vyhlášeného agresora, který prošel několika ambulancemi. Hrůzu z něj začali mít i lékaři.
Správná diagnóza padla teprve roku 2008 v ordinaci brněnské psychiatričky Marty Holanové, která u něj zjistila atypickou formu schizofrenie. Tak se konečně dostal k lékům, které mu pomohly.
Záludnosti schizofrenie
Kvůli agresivnímu chování Aleš málem skončil ve vězení. Předešlí lékaři totiž mluvili nejvýše o poruše osobnosti, která však člověka před soudem nevyviňuje.
„Začala jsem pacientovi aplikovat medikamenty injekční formou a léčba zabrala. Mezitím probíhaly ty jeho soudy, dokonce se ocitl i ve vazbě, ale nakonec byl ze všech obvinění zproštěn. Právě kvůli duševní nemoci. Dnes už ke mně chodí jen pro udržovací léky a bludy ho neovládají,“ popisuje Marta Holanová.
Schizofrenii si lidé spojují s bludy a halucinacemi, což jsou projevy typické pro její paranoidní formu. Jenže tato nemoc má i nenápadnější podobu.
„V praxi rozlišujeme asi sedm typů schizofrenie, ale hlavně platí, že každý pacient je jiný,“ popisuje zkušená lékařka, která se na léčbu schizofrenie specializuje.
Schizofrenii má v Česku jeden člověk ze sta. Díky lepším lékům je nepoznáte |
Nejčastější forma schizofrenie je paranoidní, která se pozná podle paranoidních bludů, kdy se obvykle člověk cítí ohrožen, časté jsou i halucinace, obvykle sluchové. Pacient je pak nezvratně přesvědčen, že ho někdo ovlivňuje a pronásleduje. Hlasy ho neustále obtěžují nebo mu něco nařizují. Protože jedná pod jejich vlivem, může se projevovat agresivně. Rozpoznat jiné formy schizofrenie bývá mnohem obtížnější.
„Pacientovi se schizofrenií nestačí pouze oznámit, že je nemocen a má užívat léky. Musí pochopit, že léčba má smysl a umožňuje mu žít normální život. Nemocní mi kolikrát říkají, že cesta k pochopení vlastní choroby trvá i roky. Jsem přesvědčena, že léčba se daří tehdy, když se postaví na vztahu k někomu, komu pacient důvěřuje. Nemusí to být lékař, může to být kdokoliv, komu na něm záleží a pacient ho má rád,“ dodává psychiatrička Holanová.
20 procent duševně nemocných
Aleš je nyní v invalidním důchodu. Uvědomuje si, že za jeho problematickým chováním stál poškozený mozek. „Žiju stále v domku se svými rodiči a nevím, jak to zvládnu, až tu jednou nebudou. Právě podzim pro mě bývá tím horším obdobím. Pomáhám mamince s vařením, taky dělám na zahradě a hrozně rád čtu. Vím, že před sebou nemám žádnou skvělou budoucnost, ale ve srovnání s předešlými léty je to ráj,“ říká.
Přibližně každý pátý obyvatel Česka prožije nějaké duševní onemocnění. Čtyři procenta zažijí závažnou depresi, sedm procent prožívá úzkosti. Duševní nemoci lidem podstatně znesnadňují, ba znemožňují běžně fungovat.
Podle posledního výzkumu NÚDZ jsou v tomto směru nejvíce ochromeni lidé s poruchami nálady a s psychotickými poruchami, jako je schizofrenie nebo maniodepresivní, moderně bipolární porucha.
„Většina lidí s duševním onemocněním se přitom neléčí,“ podotýká vedoucí výzkumného programu Sociální psychiatrie v NÚDZ Petr Winkler. Podle něj je fyzické a duševní zdraví těsně propojeno. Lidé se závažným fyzickým onemocněním mají větší riziko, že se u nich vyvine duševní nemoc a naopak.
