Není se co divit. Ještě nikdy za posledních dvanáct let nebyla volební budoucnost tak zamlžená. Ještě nikdy neměli hlavní favorité tak vyrovnané šance. Bojuje se o každý hlásek. Metody často hraničí s nevkusem, někdy i se zákonem.
Žáčci jsou posíláni ředitelem školy na megamítink ČSSD. Národní socialisté šturmují proti zločinným organizacím cizáků, kteří drogami "zabíjejí naše děti". Předseda ODS ostentativně ukazuje vlídnou tvář politika, jemuž srdce bije na správném místě.
City voličů, tetelte se! Pozorný volič se však ptá: je ta kampaň určena opravdu pro mne? Mám si snad své příští poslance vážně vybírat podle siláckých řečí, nebo údajně záměrné zlodějny? Anebo mne má oslovit okázalá dobrota politikova srdce, když právě jí sluší pokora? Přece ten, kdo druhým dává upřímně, se tím nechlubí, neprodává solidaritu na politickém tržišti.
Politické strany i jejich odpůrci halící se do anonymity se za každou cenu touží prodrat na výsluní veřejného zájmu. Volební programy jsou si často podobné, každá partaj nabízí slušnost, bezpečí, svobodu, jistoty, prosperitu. Jak tedy zapůsobit? Jakkoli.
Každý prostředek se hodí. Politici často podléhají dojmu (či spíš pohodlnosti), že dnešního voliče mohou oslovit nanejvýš šokem, překvapením, skandálním slovem, čítankovou dobrotou. Jen ať se o tom mluví. Osmdesát procent voličů, kteří letos chtějí svým hlasem ovlivnit budoucnost, však trápí reálné problémy.
Vymyslet pro ně dobrou, věrohodnou kampaň na pár týdnů, když se strany léta chovají nedůvěryhodně, je úkol pro génia. Máme před sebou čistý příklad přímé úměrnosti - čím víc politika duní prázdnotou, tím větší rány na bubny emocí dává.
