Hilary Mary Mantelová (nar. 1952) si nejenom vydobyla aureolu největšího anglického spisovatele (mužský rod v tomto případě je nutný). Tato tloušťkou sužovaná intelektuálka středního věku pobláznila i nejnáročnější mužské čtenáře. Ambiciózní studentka práv, jíž v kariéře soudkyně zabránila zákeřná nemoc, se vrhla do klíčových dějinných situací a rozehrála v nich své romány s bravurou špičkového historika a s vnímavostí citlivé ženy. Našla klíč, jímž otevírá dosud nedostupné komnaty. Na rozdíl od parománů splácaných z rádoby historických pramenů, ona nejenže precizně zkoumá historický čas a pedanticky studuje reálie, v nichž se její postavy pohybují. Jako geniální malíř zobrazuje, co našla. Její historické postavy ožívají bezprecedentním způsobem, protože Mantelová se důsledně zabývá jejich motivy a pocity.
Když generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová (1956) navštívila před několika měsíci Londýn, aby podrobila inspekci konání britského ministra financí, většina světových komentátorů byla zaskočena její chválou na adresu v Británii dost nenáviděného Georga Osborna. Jenom ti nejpoctivější si všimli vážných námitek v ředitelčině rozboru. Ostatním unikly, neboť se nechali poplést sympatizujícím tónem a úsměvy, jimiž během tiskových konferencí ředitelka zaplavovala relativně mladého ministra. Kdo viděl následující den fotografii Lagardeové a Osborna (1971) ve Financial Times, musel zkoprnět. Romeo a Julie by přesvědčivěji nemohli v jediném pohledu kondenzovat hloubku svých sympatií jako tito dva „papaláši“ v oblecích.
Jistě, mezi Lagardovou a Osbornem není nic, co by stálo za publikování. A přece. Francouzka Lagardeová vystudovala v USA, její instinkty jsou hluboce proanglosaské. A Osborn je evidentně přitahován kombinací nonšalantní elegance a bravurního uvažovaní této Francouzky. Jedná se o nehmatatelný, ale mocný aspekt každé komunikace a motivace státníků. A právě tato „citová“ část jednání má často reálné důsledky na vývoj vztahů jak v zahraniční politice, tak v současném způsobu řešení, nebo spíše neřešení současné krize. Historie Evropské unie by se dala nejprecizněji a nejpochopitelněji popsat právě podle „návodu“ Hilary Mantelové.
A Ind Ratan Tata (1937)? Tam, kde nejprve zkolabovala viditelná ruka privatizace Thacherové a pak rozmáchlá ruka amerického Fordu, tam jako zázrak zafungoval – nemám lepší slovo – cit. Řeč je o automobilce Jaguar.
Společnost jednoho z nejvlivnějších podnikatelů světa, Inda Ratana Taty, zakoupila firmu Jaguar původně jen coby součást balíku, který jí umožnil výrobu Land Roveru a dalších terénních vozů. Ale protože Ratan měl vždy slabost pro „nejkrásnější auto světa“, dal svým konstruktérům kreativní a finanční volnost. V září byla pak ke spatření nový Jaguar F-TYPE, dvoumístný sportovní vůz. Láska se v tomto případě povzbudivě snoubí s čísly účetních. Takže zatímco ostatní výrobci se vesměs potýkají s nadvýrobou, v Indově automobilce nedaleko Liverpoolu se teď vesele svítí a bouchá na tři směny.
Citliví idealisté většinou končí na smetišti dějin. Nicméně současným titánům globálního byznysu by injekce citlivého idealismu evidentně prospěla. A hlavně – prospěla by při kormidlování lodi, na níž se coby civilizace potácíme. Jinak bude jednou nějaká jiná Hilary Mantelová bravurně psát o našem zániku.