Duel dějepisářek: Palach není hrdina, učí komunistka

Dějepis v některých školách stále vykládají bývalí komunisté. Několik dějepisářů je dokonce i mezi aktivními politiky KSČM. Ti vydali výzvu, ve které si stěžují, že moderní učebnice jsou neobjektivní. MF DNES proto požádala komunistickou poslankyni a dějepisářku Soňu Markovou, aby interpretovala několik otázek z nedávných dějin. Tak, jak o nich vyprávěla žákům.

Dějepisářky Jitka Kendíková (vlevo) a Soňa Marková. | foto: Lukáš Procházka, MF DNES

Marková učila děti až do roku 2002. Stejné otázky dostala i pražská dějepisářka Jitka Kendíková, která nemá s komunisty nic společného. Odpovědi obou kantorek zhodnotil renomovaný historik.

1. Proč byla popravena Milada Horáková? Byl soud zmanipulovaný?

Marková: Nebudu zpochybňovat procesy v 50. letech. Popravovat lidi za názor je nepřijatelné. Ale musím hovořit o kontextu. Byla studená válka. Na obou stranách se bohužel perzekvovali lidé. Můžeme mluvit o určité perzekuci v USA - mccarthismus, Rosenbergovi, Chaplin se nesměl vrátit do vlasti. Byl to hon na čarodějnice. Byla válka a v té zahynulo 50 až 60 milionů lidí.

Kendíková: Prokurátoři vinili obžalované ze záškodnického spiknutí - špionáže, velezrady, snahy o nastolení vlády buržoazie a kapitalismu. Z toho je patrné, jak proces vypadal. Byl zmanipulovaný. Obžalovaní se museli předem naučit výpovědi, k přiznání byli krutě nuceni. V žádné jiné satelitní zemi SSSR nebyla z politických důvodů popravena žena.

2. O letech 1968 až 1989 se mluví jako o období okupace. Bylo skutečně Československo okupováno?

Marková: V souvislostech můžu říct, že to vlastně byla okupace, vojska přišla bez oficiálního pozvání. Ale zase se na to můžeme podívat tak, že v té době hrozila určitá perzekuce třeba představitelům moci, hrozilo jim možná lynčování, a pro ně to mohlo být pozitivní. Vojáci jim možná zachránili život. Pro druhou část lidí to bylo rozčarování.

Verdikt historika Jiřího Pernese

V dějepisu se vždy promítají naše zkušenosti a hodnoty. Ale i to má své meze. Musíme ctít fakta. A to učitelka Marková nedělá. Historické skutečnosti zpochybňuje s odkazem na "kontext". Je schopna proti nevinné dr. Horákové postavit manžele Rosenbergovy, o nichž je prokázáno, že byli sovětskými špiony. Zpochybňuje totalitní charakter režimu a argumentuje třípokojovými byty, chatou a autem. Jako by se obyvatelé Rakouska, SRN či Francie z těchto vymožeností netěšili rovněž - a samozřejmě v mnohem větší míře. Když hledá kontext, proč se neptá, kam mohlo Československo dospět, kdyby ke komunistickému převratu nedošlo? Mlčí o tom, že jsme nesměli číst, co jsme chtěli, dívat se na filmy, které jsme chtěli vidět, ale mohli jsme číst jen to a dívat se na to, co nám nějaký nedovzdělaný tupec s rudou knížkou povolil. A bezprecedentní porušení svrchovanosti republiky zpochybňuje tím, že některým soudruhům "hrozilo možná lynčování". Pokud dovolíme takové učení dětí, ošklivě na to doplatíme.

Kendíková: Slovo okupace znamená obsazení, zabrání, přivlastnění. Vezmeme-li v úvahu toto vysvětlení, lze období 1968-1989 považovat za dobu okupace.Tehdejší vláda i lidé vyjádřili jasný nesouhlas. Reformní komunisté však byli odvezeni do Moskvy a pod nátlakem museli podepsat souhlas.

3. Je pravda, že Stalin byl nejmasovější vrah historie?

Marková: Zase musíme hledat kontext. Nebudu zpochybňovat, že v době jeho působení byly nezákonné procesy. Ale druhá věc je, že dokázal - i když třeba metodami, které nebudu schvalovat - lidi mobilizovat, že dokázali nemožné. Nikdo by si nemyslel, že Sovětský svaz porazí fašistické Německo a jeho spojence. A ti lidé umírali se jménem Stalina na rtech. Bojovali pro něj. Dohromady 20 milionů lidí položilo životy. Asi ne všichni umírali za Stalina. Ale velká část z nich. Nebudu zpochybňovat procesy, ale řeknu i to B.

Kendíková: Za dobu, kdy Stalin vládl, zemřelo jeho přímým či nepřímým zaviněním více občanů SSSR než všech lidí ve druhé světové válce. Používal velmi drsné až teroristické metody. Mezi oběti lze počítat lidi popravené, zemřelé při uměle vyvolaných hladomorech, v pracovních táborech i na bojištích.

4. Jan Palach je považován za hrdinu. Měla jeho smrt smysl?

Marková: Já budu vždycky litovat každého mladého člověka. Neříkala bych "hrdina", ztrátu lidského života považuji za problém. Byla to snaha lidi vyburcovat, ale bohužel ta oběť byla marná. A mně je to líto. Myslím, že ten člověk by dokázal spoustu věcí, kdyby žil. Mohl té své myšlence pomoci víc. Mrzí mě, že se to stalo. Každé hnutí musí mít své hrdiny. Někdo si vybral Palacha a vzal si ho jako symbol.

Kendíková: Jeho smrt ukázala, že má cenu bojovat proti porušování základních lidských práv.  Palacha velmi zasáhlo, že lidé začali upadat do letargie. Chtěl je povzbudit k dalšímu boji.

5. Únor 1948 se označuje jako počátek totalitní zvůle. Proč? Je pravda, že do roku 1989 nebyla svoboda?

Marková: Můžeme říkat - na jedné straně nezákonné procesy, ale na straně druhé zdravotnictví, školství, bytová výstavba... Někomu sebrali pole. Pak byli chudí lidé, kteří najednou mohli důstojně žít, dostali třípokojový byt v paneláku, ušetřili si na auto a tak dále. Mohli chodit do kina, jednou za rok jeli na dovolenou. Neříkám, že cenzura nebyla. Ale když herci říkají, jak nemohli vůbec vystupovat? V autě si pouštím Donutila a on stále vypráví, jak byli ve Francii a podobně. Takže hranice byly uzavřené, ale ne úplně. Nabídnu možnosti a dám dětem vybrat.

Kendíková: Po 25. 2. 1948 se změnil život celé společnosti. Přestala se dodržovat základní lidská práva, lidé byli stíháni pro své názory, víru, byl cenzurován tisk, díla některých autorů nesměla vycházet, hranice byly uzavřeny, mnozí nemohli studovat nebo pracovat v oboru. Svědčí o tom archivy i pamětníci.

Nápravu může zjednat ředitel

Soňa Marková není mezi komunistickými poslanci jedinou dějepisářkou. Kancelář sdílí s kolegyní Ivanou Levou, která až do voleb v roce 2002 učila dějepis na Základní škole ve Starém Plzenci. Marková učila do stejného roku v Náchodě. "Když jsme s žáky probírali padesátá léta, rozdělili jsme si čtvrtku na dvě půlky a psali pro a proti," přiblížila Marková svou metodu.

Mezi pozitivní stránky režimu řadí třeba to, že se chudí lidé mohli přestěhovat do paneláků a nemuseli platit školné. "Když se zakládalo družstvo a odváděli bohatému sedlákovi koně, ten plakal, koně byli pro něj jako děti. On byl na ně pyšný, bylo to pro něj citově těžké. Ale vývoj ukázal, že to stmelení a spojení dohromady mělo v té době svůj význam. Ono to chce vždycky na děti citově zapůsobit a popsat jim to všestranně," přiblížila Ivana Levá.

Problematické je podle komunistických dějepisářek i zvaní pamětníků do hodiny. "Problém je, že pamětník je osoba, která má názor. A jestliže pozvu někoho, kdo si prošel koncentračním táborem, vedle něj musím postavit někoho, kdo tu dobu prožil jinak," řekla Marková.

Pokud se děti učí dějepis podle komunistických "not" a rodičům výklad nesedí, mají jen omezené možnosti, jak se bránit. "Mohou se obrátit na nás, ale my můžeme maximálně upozornit ředitele," vysvětlil mluvčí školní inspekce Libor Vacek. Pokud ředitel nic neudělá, mohou si rodiče stěžovat na krajském úřadě. A pak už jen změnit školu.

Soňa Marková tvrdí, že si na ni za celou dobu nikdo nestěžoval, přestože už tehdy šéfovala komunistům na Náchodsku. "Jeden konflikt jsem měla jen s inspektorem, kterému vadilo, že učím o hospodářské krizi na Západě. Řekl mi, že musím učit hlavně o tom, jak komunisté zabíjeli lidi v koncentrácích. Nějakou dobu jsem pak musela své přípravy předkládat řediteli," vzpomíná Marková. Na jednu hodinu se údajně připravovala tři až čtyři hodiny.