Duchové hor se bouří

Lanovky a horské dráhy vás vyvezou až na ledovce ve výškách tři a víc tisíc metrů a jediná námaha, kterou přitom musíte podstoupit, je sáhnout trochu hlouběji do peněženky.
Horské masívy jsou provrtány mnoha desítkami tunelů, silničních či železničních. Nad roklinami, propastmi a kaňony se vypínají vznosné konstrukce mostů. Žádné trmácení přes klikaté cesty průsmyky, jen dálnice a trasy rychlovlaků.

A jakoby toto nestačilo, až u oblak, v království orlů, svišťů a horských vůdců se zdvíhají desítky a stovky metrů vysoké přehradní hráze, z nichž pak kilometry dlouhým potrubím padá voda do údolí, aby roztáčela lopatky obřích turbín.

Místo skromných horských boud a chudých statků vyrostla hotelová sídliště z betonu, na nichž podhorský kolorit připomínají už jen ozdoby balkonů.

Horské louky se změnily ve sjezdovky a nedostupné pralesy jsou dnes až na výjimky přírodních rezervací jen těžebními plochami dřevní hmoty. Alpy byly pokořeny. Alespoň to tak vypadalo.

Duchové hor se však bouří. Desítky lavin, povodně v nížinách pod horami, požáry tunelů, teď hrůzná tragedie lanovky v mondénním alpském středisku Kaprunu, v neděli další dvě laviny a další čtyři mrtví - to vše nutí k zamyšlení.

Chtěli jsme si pokořit nejvyšší evropské hory, chtěli jsme si je zotročit a udělat si z nich masovou turistickou atrakci, stroj na vydělávání peněz.

Bez pokory k alpským velikánům. Platíme za to. Je čas pokory.