"Když zaplatím byt, inkaso a všechny poplatky spojené s bydlením, nezbydou mi ani tři tisíce a za to žít nemůžeme," prohlašuje.
Když nedostane práci je připravený hlady i zemřít. "Co je to za život, když si člověk nemůže nic koupit?"
Svoji hladovku bere velice důsledně, protože přestal polykat i léky, které bere každý den kvůli cukrovce. Na pondělí je domluvený se svojí obvodní lékařkou, že ho přijde zkontrolovat. "Doufám, že budu ještě živý, ale myslím, že to nemůžu dlouho vydržet," říká.
Celý život pracoval jako důstojník v armádě a každý měsíc dostává 9 585 korun jako starobní důchod. Jeho manželka pobírá příspěvek ve výši 471 korun, který jí posílají z rodného Slovenska. Víc nemají. Takový příjem jim ale na živobytí nestačí.
Ze Slovenska pocházejí oba dva. Do Strašic, kde býval jeden z největších vojenských areálu v Plzeňském kraji, byl Tibor Baláž převelen.
Od té doby, co šel do důchodu, si různě přivydělával. Nejprve pracoval jako řidič městské hromadné dopravy v Plzni. "Potom jsem byl více než deset let hlídač v bance nebo jsem pracoval jako vrátný," vypráví Baláž.
Přesně takovou práci by potřeboval i teď. "Stačilo by mi šest tisíc na přilepšení k důchodu," vysvětluje. Jednu nabídku dostal od Městského úřadu Strašice. "Nabídli mi abych uklízel v ulicích a maloval ploty, ale cožpak to můžu dělat, když je mi tolik let," stěžuje si. Manželka ze zdravotních důvodů nebyla nikdy zaměstnána.
Když si se sháněním práce nevěděl rady, začal písemně obesílat jednotlivá ministerstva a odbory sociálních věcí. Nikde mu však neporadili. Pokaždé mu úředníci sdělili, že nepatří do jejich pravomoci, nebo nemá na sociální dávky nárok.
"Premiér Topolánek mi poslal svojí podepsanou fotku s dopisem, ve kterém psal, že mi fandí, ale ať se obrátím na Ministerstvo práce a sociálních věcí nebo na novináře," vypráví.
Podobně pochodil u všech institucí. S pochopením se setkal pouze na strašické radnici, kde mu místostarosta František Nerad daroval 500 korun.
Pomoc by mohl hledat i u svých dětí. S tím, aby ho musely živit je ale nechce obtěžovat. "Občas nás s manželkou vezmou na oběd, ale víc po nich nemůžu chtít," vysvětluje.
