Ještě se umíme stydět
Zajímavé, ještě se umíme stydět… Tedy alespoň za peníze a na povel.
A většina národa se nestydí, že stejnému Grossovi dávala dlouho vysokou důvěru hraničící s podezřelou oblibou. Jednou voláme „Hosana!“, podruhé „Ukřižuj!“ a mezi tím si jen otřeme mastnou pusu.
Chudáci kopou do polomrtvého premiéra a považují to za strašně demokratické dobrodružství.
Kam jsme se to dostali, když považujeme za statečné investovat svou pověst a pár peněz do věcí, kterými vůbec neriskujeme? Je to přece skluzavka, po které to jede samo! Jen se svezte! Lístek je, pravda, za tu chvíli štěstí dost drahý, ale hlupáků je na pouti vždycky dost.
Jednou zvonili klíči, podruhé vylepí plakát, potřetí budou volat: „Lynčovat!“ To není demokracie, to je blázinec.
Je mi ze všech nanic
Je mi z toho zle. Ze všeho. Z pana premiéra a jeho stylu získávání popularity. Z jeho inženýrství moci a kamarádů, kteří mu jsou schopni pomáhat. Ale stejně tak i z politiků, kteří si dělají na premiérském prosťáčkovi svou kariéru a zachraňují pověst politiků, kteří přece nekradou a nepodvádějí.
Je mi nanic i ze sebe samého. Kudy ven?
Zaplakal bych
Se zbytkem zdravého rozumu si myslím, že premiérova koktavá domácí politika posledních týdnů nestojí za to, aby se roztočila taková aféra. Je třeba jen zaplakat.
Kdyby se Grossovo hospodaření pohlídalo, aby se věci napravily, a dokončil se potřebný zákon o střetu zájmů, uzavřel se povyk pro souběh funkcí u obecních a městských zastupitelů a konečně se něco rozumného začalo respektovat, bylo by lépe.
Kdyby se nechala vláda vládnout, když jí to nešlo tak strašně špatně, bylo by to lepší. Čím dál tím víc si to myslím. Čím více volají po spravedlnosti nespravedliví, tím více si to myslím.
Protože sympatizuji s postiženými, držím Stanislavu Grossovi a jeho manželce Šárce i dětem palce. Tak, prostě lidsky.