Senátor vypustil do veřejného prostoru nehorázná slova. Jeho "záležitost" mu "připomíná Miladu Horákovou" a teď akorát čeká, "kdo se ujme funkce prokurátora Urválka".
Lékařskou vzdělanost projevil opravdu svérázně. Další dějepisné přirovnání své trapné kauzy k "Mnichovu" je oproti tomu s Horákovou čajíček (už chybí jen přirovnání k ukřižovanému Ježíši, přesněji, chybělo do středečního odpoledne, kdy tento text vznikal).
Ta prázdná přirovnání by se dala se smíchem přejít, někteří politici mají velká ústa, často tlachají, říkají slova, co se vážně neberou. Jen tečou, až odtečou. Ale přirovnáním k Miladě Horákové senátor překročil dobrý vkus, chcete-li mrav, který – věříme – k politice patří.
Politik Dryml sháněl kompromitující materiály na nepohodlnou kolegyni a je vyzýván k odchodu. Politička Horáková byla sadisticky popravena, její popel kdesi vysypán, její smrt si žádala i pečlivě zorganizovaná hysterie mezi "slušnými spoluobčany".
Komunistický režim "vyhověl", nedal příbuzným ani její dopisy na rozloučenou, ani prstýnek, co odkázala dcerce. Kde tu proboha máme vidět nějakou podobnost?! Politička Horáková statečně čelila dvěma totalitám, obě ji odsoudily k smrti, komunisti to splnili. Politik Dryml čelí obviněním (ve srovnání s Horákovou nicotným) skučením a arogancí. Kde tady máme vidět podobnost?!
Ale vážně. Ani pan Dryml podobnost zřejmě nevidí. Ale určitě cítí křivdu – sotva se vyšplhal, dosáhl vrcholu, už ho z něj shazují! Cítí-li se ukřivděn, může zalistovat právě v dopisech na rozloučenou, co Milada Horáková napsala.
Třeba v tom adresovaném dceři Janě, kde jí dává poslední máminy rady do života: "Nezatvrdit se ani proti myšlence a názoru toho, kdo mi snad 'šlápl na kuří oko', anebo mi dokonce zasadil hlubokou ránu."
Dryml se rozhodl to vysedět
Kam dneska s noblesou Horákové! A očekávat, že politik odstoupí, pokud přešlápl? Kdepak. Politika je slušně placené řemeslo, odstupování se bere úkorně. Politik má děti na studiích, hypotéku na barák, nové auto na leasing a ambice.
Co to dá práce, než se člověk k takovému džobu dostane! Proč z něj odcházet za cosi, co se v "civilu" dělá běžně – lže, kují pikle, nepřátelé podrážejí a přátelé odměňují? V takové atmosféře si politik snadno vypěstuje přesvědčení, že svou aférku okecá, opentlí jalovými řečmi, vysedí, ustojí, přijdou další, zapomene se.
Každá profese má nějaké pracovní podmínky. Ta politikova, že v ní platí presumpce viny a snížená tolerance k přešlapům. Totiž: takový je ideál povolání. K němu patří i odstupování, které nepřipomíná násilné svázání neposlušníka do svěrací kazajky a vyhození z okna a jehož jsme byli svědky v případech pánů Grosse, Krause, Zgarby.
A ani téhle pochybnější verze odstupování jsme se nedočkali v případě pana Langera, co lobboval za jednu firmu, nebo pana Tlustého, co líčil ve vířivce na kolegy. Oba se rozhodli věc vysedět, stejně jako pan Dryml. Člověk tady dole "v civilu" se upřímně snaží přijít na to, co ty politiky tak drží, že radši nesejdou z očí, mají-li ostudu. V co věří?
Vladimíra Drymla se na to zeptal čtenář iDNES: Zajímalo by mě, v co nebo komu nebo čemu věří člověk jako vy? A Dryml na to: Po smutných zkušenostech, které jsem prožil během svého bouřlivého života, mohu říci, že nevěřím ani sám sobě. Aspoň v něčem jsme zajedno, pane senátore!
