K té dřevěné chatě v kopcích nad obcí Miedzybrodzie vede strmá cesta. Nahoře vás čeká krásný výhled na jezero a hory. Ideální místo pro odpočinek "tvrdě pracujících" nacistů v nedaleké Osvětimi. A tak po křivolaké pěšině do kopců za války táhla šňůra zotročených vězňů.
(NE)SLAVNÍ REKREANTI. Před chatou je na snímku z roku 1944 i Mengele (druhý zleva, stíněný rukou).
Esesákům stavěli hotýlek, kde by se mohli "odreagovat". Ti řadoví samozřejmě jen za zásluhy – tři dny v horách za zastřelení jednoho vězně na útěku. Osm, když ho chytnou živého a vytlučou z něj, kdo mu pomáhal.
Hoď ten chleba do bahna!
"Když si Němci vyhlédli naši ves, vystěhovali nás. Pamatuju si, jak zubožení, podvyživení vězni nosili přímo na zádech kameny z lomu. Jedna vesničanka jim chtěla dát chleba, ale chytli ji. Mohli ji za to hned zastřelit. Jeden esesák jí však přikázal, aby ho hodila do bahna. Z ruky do ruky někomu něco dávat bylo zakázané. A teprve tehdy si ho vězeň mohl sebrat. Zrovna ten Němec byl milosrdný," vzpomíná jeden z mála pamětníků, třiaosmdesátiletý Stanislaw Dudek z Miedzybrodzie.
Stojí při tom se svým synem pod okny, kde přespával velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi Rudolf Höss. Jenže práce na stavbě, na první pohled malé dřevěnce, se rovnala smrti.
"Vězni, kteří chatu v kopcích stavěli, umírali vyčerpáním. Jeden bývalý boxer si raději zranil nohu, jen aby mohl zůstat v Osvětimi. Dostal se pak do baráku, kde nebyl režim tak přísný, a jen tak přežil," líčí ředitel muzea v Osvětimi Piotr Setkiewitz.
Útočiště členů jednotek SS v Solahütte, 30 kilometrů od Osvětimi.
Fotografie ze Solahütte, na nichž nacisti včetně velitele Osvětimi Hösseho a doktora Mengeleho pokuřují, kde rozesmátí důstojníci hrají na harmoniku a esesačky pojídají borůvky, poprvé ukázal jiný pohled na tábor, kde nacisté vyvraždili přes milion lidí.
"Dosud známé fotografie zobrazovaly třeba selekci. Tohle jsou první snímky, na nichž se nacisti baví. V Solahütte byla hospoda, Němci tam pili vodku, kouřili, měli příležitost si osobně popovídat s velitelem tábora a nacistickými špičkami. Navíc tam byli se svými ženami a dětmi. Užívali si, že nemrznou na frontě ve Stalingradu, ale že slouží v takovém sympatickém místě, jako je Osvětim. A ještě sklízeli vojenské řády, jako by bojovali na frontě," popisuje Setkiewitz.
OPRAVDU K POPUKÁNÍ. Zábava je v plném proudu – nacistický dýchánek na chatě poblíž Osvětimi.
Jenže pak víkend skončil a Otto Moll šel dohlížet na pálení trupů. Josef Mengele se postavil na příjezdovou rampu a mávnutím ruky posílal lidi do plynu nebo na nich v laboratoři prováděl pokusy.
Koupele pro nacisty – vstupenka do Solahütte
Podobnými místy je krajina kolem Osvětimi protkaná. V lesích tu měli nacisté myslivecký revír, jinde cvičili psy, aby trhali zběhy. Kousek od Solahütte měl ještě jednu samostatnou chatku Rudolf Höss. Když už dřevěná chata stála a nacistky se na její terase mohly nerušeně vyhřívat na slunci, stalo se místo pro vězně naopak snem.
"Strašně jsem se tam chtěl dostat. Doufal jsem, že budu mít příležitost k útěku," vysvětluje pětaosmdesátiletý bývalý vězeň číslo 70 315, Artur Radvanský, který přežil šest nacistických koncentráků.
V Osvětimi pracoval jako osobní sluha šéflékaře Eduarda Wirtha. A osobně se potkával i s majitelem alba, které odevzdal anonymní dárce washingtonskému muzeu, Karlem Höckerem.
"Byl velmi nadřazený. Připravoval jsemmu koupele, stejně jako doktoru Mengelemu. Tento šarmantní muž, po kterém ženské letěly,mi vykal," popisuje Radvanský. I při chystání prostěradel a masírování nacistů šlo vězni o život.
"Víte, do Osvětimi jsem přišel v sedmnácti a jaktěživ jsem neviděl nahatou ženskou. Teď mi tam chodily nahý esesačky, hezký ženský. Bál jsem se, že mě obviní z obtěžování a pošlou mě rovnou do plynu," líčí Radvanský.
Na stavbě chaty pracovali podvyživení vězni. Kameny z lomu nosili přímo na zádech.
Jako prominentní vězeň se nakonec na "alpskou chatu v polských horách" na jedno odpoledne skutečně dostal. "Přijeli jsme tam asi na šest hodin. Pomáhali jsme odklízet suť po řemeslnících a hrabat listí na zahradě. Připadal jsem si tam trochu jako na svobodě. Do Ostravy, odkud pocházím, odtud už není daleko. Jenže utéct se mi nepodařilo," líčí.
Nacisti věděli, jak silná je touha vězňů dostat se z lágru pryč. "Brali proto na své odpočinkové sídlo jako kuchařky přednostně svědkyně Jehovovy. Jejich víra totiž přikazuje s pokorou strpět, co jim osud přinese. U nich byla velká záruka, že neutečou," říká Setkiewitz.
Dovolená podle Hösse
Propast mezi Osvětimí a Solahütte je ale menší, než se na první pohled zdá. V koncentračním lágru Němci s až fanatickým smyslem pro pořádek třídili na jednu hromadu miliony kufrů, ještě podepsaných, na druhou miliony brýlí, a na další miliony chlapských bagančat i módních střevíců nic netušících obětí.
I v Solahütte musel vládnout řád. Nacisté měli přísně zorganizovanou dopravu, střídali se na 25 kilometrů vzdálené chatě po turnusech. Esesačky přijížděly v malých autobusech. Žádná zbytečná cesta. Žádné plýtvání benzinem. Zatímco do vyhlazovacího tábora jezdí i dnes davy lidí z celého světa, Solahütte je téměř zapomenuto.
Kazymier Dudek s otcem Stanislavem sedí pod oknem místnosti, kde odpočíval velitel tábora Rudolf Höss.
"Málokdo si ty časy ještě pamatuje," říká vesničan Dudek a dodává: "Jeden vězeň, který pomáhal tu chalupu stavět, se sem přijel v osmdesátých letech podívat. A když to viděl, selhalo mu srdce. Jinak sem nikdo moc nejezdí. Každý chce zapomenout," říká Dudek.
Chatu čeká demolice
V někdejším nacistickém hnízdě je nyní sezonní hospoda, kde se čepuje pivo. Turisté, kteří bydlí V přilehlých chatkách, mnohdy netuší, co se zde odehrávalo.
"Původně jsem tu chatu chtěl rekonstruovat, ale nemám tolik peněz. Není památkově chráněná, takže bude výhodnější, když ji zbourám a postavím na jejím místě nový hotel," říká MF DNES majitel budovy Krzysztof Budzewski.
"Až přijedete napřesrok, možná už Solahütte nespatříte," dodává Setkiewitz.
