A teď ruku na srdce. Budeme zazlívat našim politikům, když řeknou: Milí Rumuni, milí Ukrajinci a spol., volně smíte soutěžit na našem pracovním trhu až po nějaké době? Vsadím pravou ruku na to, že nejméně tři čtvrtiny občanů politikům zatleskají.
Dobrá, proč nám tedy vadí, že se stejně chovají vyspělé Evropské státy vůči nám? Odpověď „nejsme žádní Rumuni“ by byla nejen politicky nekorektní. Byla by nepravdivá.
Český dělník, novinář, vědec, vysokoškolský pedagog, zedník jsou zvyklí žít za třetinu toho, co jejich britský kolega. Ten se tedy bojí o práci. Jeho politik by byl šílenec, kdyby tyto obavy nevyslyšel.
Zákaz práce bez povolení je tedy pochopitelný. Ptejme se, jestli je dobrý. Vrátím se k našemu příkladu. Jsem přesvědčen, že tyto noviny by v roce 2010 napsaly proti většinovému mínění: Vítejte, Rumuni a Ukrajinci.
Udělaly by to ze dvou důvodů. Jedním je smysl pro spravedlnost. Když už je někdo do klubu přijat, nemůže být diskriminován v tak zásadní věci, jako je právo na práci.
Druhý důvod je přízemně praktický: ti Ukrajinci a Bulhaři, kteří u nás doopravdy chtějí pracovat, už to dělají. Vzhledem k tomu, že dřou často ilegálně, za nemravně nízkou mzdu, jsou pro nás nebezpečnější konkurencí, než kdyby vše bylo fér.
Tyto dva důvody z bájného roku 2010 platí pro bohaté státy unie roku 2004. Vyhánět Čechy nebo Poláky z pracovního trhu je nejen neslušné, je to hloupé. Jisté znepokojení je snad pochopitelné v příhraničních krajích Německa a Rakouska.
V Británii už je vyloženě směšné. Nezapomeňme ale, že i my jsme se chovali podobně legračně, když jsme si vyjednali jinou diskriminaci cizinců - nesmějí u nás kupovat polnosti a nemovitosti.
Unie neunie, evropské země se zatím neodnaučily chovat se hloupě a sobecky. S takovou mírou velkorysosti se na Mars nedostaneme...
