Při útoku zahynul Adamcův kamarád, praporčík Milan Š., a dalšího policistu lékaři udržují kvůli vážným zraněním stále v umělém spánku. Přinášíme ukázku z rozsáhlého rozhovoru, který zveřejní zítřejší MF DNES.
Jak daleko jste byl od epicentra výbuchu?
Asi patnáct metrů. Pokud bych byl o metr blíž, asi bychom tu dnes spolu nehovořili. Mladinkému britskému spojaři to přerazilo nohu. A nehledě na bolest, přivolával radiostanicí pomoc. V Afghánistánu byl první den. Obdivoval jsem ho, jak to i přes své zranění zvládal.
Všichni, kteří jen trochu mohli, pomáhali raněným nebo zaujímali kruhovou obranu. Čekali jsme přitom další útok. Obvykle totiž přicházejí v několika vlnách – ať už jde o explozi zaparkovaného auta, či o palbu protitankovými střelami.
Kde se to v lidech bere, že ač sami zranění, starají se o druhé?
To je moc filozofická otázka. Já si především myslím, že to ukazuje na připravenost vojáků, že prostě ani pod vlivem otřesného zážitku nepropadli panice, zvládli šok a dělali svou práci, jak nejlépe umí. Všichni jsme v tu chvíli dřeli na záchraně raněných a odvozu totálně znetvořených těl. A byly to hrůzné situace, které ani nechci veřejně popisovat do detailu.
