Těsně předtím, než si vyklidil vládní kancelář. Vše prý bylo zcela korektní, příslušnými úřady orazítkované. Píši "prý", neboť v tajných šuplících, jak politici a úředníci sdělují, obyčejný smrtelník štrachat nesmí.
Tajné jsou i statistiky, kolik takových odpustků bylo uděleno. Proč tajné? Vysvětlení zní logicky: Pravidlo mlčenlivosti chrání soukromí poplatníků. Pravidla daňová zase dovolují za přesných kritérií daň prominout.
Občané a občanky, dámy a pánové, dál se tudíž neptejte! Jenže občané a občanky, dámy i pánové se ptají, a také logicky: Nebrání tajnůstkářství kontrole veřejné kasy? Nezvýhodňuje jedny plátce daní oproti druhým? Když jeden podnikatel odpustky získá, jeho konkurent si přece stýská?!
A kolik lidí a firem daňový pardon získalo? A proč slepě věřit korektnosti utajených rozhodnutí, když se u nás každý předpis a pravidlo dá obejít, stačí, je-li člověk dobře informovaný, umí v "tom" chodit a má styky?
Před bohem, zákony a berňákem jsme si všichni rovni. Kdo z té rovinky, třeba z pádného důvodu, vybočí, neměl by být ukrýván v kolonce Tajné. Žádá přece zvláštní zacházení.
Pardon, poplatníku
Daňový pardon přirovnal jeden z exministrů k prezidentské milosti. Zůstaňme u srovnání: prezident jméno omilostněného i důvod milosti veřejně sděluje.
Jsou snad daně citlivější osobní záležitostí? Utajování je však celonárodním sportem. Je proto marné dělat si naděje, že jednou, například při projednávání rozpočtu, ministr financí vyhlásí, kolika poplatníkům, proč a v jaké výši bylo odpuštěno.
Ale je to hezká představa: ministr odkazuje na web svého úřadu. Tam zájemce vyhledá například jméno Vlastimil Dvořák. U něj informaci o výši promíjené daně, podpisy úředníků, kteří daňový pardon požehnali.
Zájemce se dozví i důvod odpustku. U pana Dvořáka by například stálo to, co zjistily Hospodářské noviny: rekonstrukci pražského hotelu Ambassador označil v daňovém přiznání za "opravu", zahrnul si ji do nákladů, a snížil si tak základ daně.
Finanční úřad však rekonstrukci označil za "technické zhodnocení", které není možné si do nákladů dát, a doměřil daň dvanáct milionů. Na konci sporu, zda pan Dvořák hotel "technicky zhodnocoval", či "opravoval", je oněch prominutých 26 milionů včetně penále. Pan Dvořák se svým výkladem tedy vyhrál.
Protekce? A třeba ne!
Odtajnění by mělo i další plus. Občané a občanky, dámy i pánové by po zjištění informací o hoteliérově případu možná začali víc přemítat o složitostech daní, než se dohadovali o stycích pánů Dvořáka a Paroubka.
Že jsou naše daně nejen vysoké, ale i nesmírně komplikované, znovu potvrdila studie Světové banky a PriceWaterhouseCoopers. Dopadli jsme bledě, v daňové byrokracii ještě hůř. Zúřadování všech daní sebere zdejší firmě ročně 930 hodin.
Jaký rozdíl oproti Irům, kteří se s berní povinností moří jen 67 hodin! Možná se tam úředníci a podnikatelé roky nedohadují, zda se hotel "technicky zhodnocuje", nebo "opravuje".
Daně jsou pak drahé i pro stát. Získat do státní kasy stokorunu vyjde Česko minimálně třikrát dráž než v USA. Z Vlastimila Dvořáka stát oněch 260 tisíc stokorun nakonec nedostal. Ale vyřízení té nuly ho určitě stálo majlant.
